Je o tři roky mladší než já, takže naši rodiče ho vždycky upřednostňovali. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: alespoň tam jsem mohl uniknout neustálému srovnávání.
Odjakživa byla Sára fascinována nesčetnými druhy květin. Zastavovala se u každé zahrady, obdivovala jedinečné květy a druhy. I u své babičky nacházela útěchu mezi zářivými okvětními lístky.
„Vychovávat tři chlapce a zároveň stavět dům nebylo snadné. Ale můj manžel a já jsme se utěšovali myšlenkou, že si konečně budeme moci odpočinout v důchodu. Abychom dosáhli tohoto snu, šetřili jsme pilně a tvrdě pracovali. Věříme, že máme plné právo být hrdí na naše úspěchy. Naši synové jsou nyní dospělí, mají své vlastní rodiny a my jsme si postavili útulný domov,“ píše Linda. Avšak klid, po kterém toužili, je nyní ohrožen.
Existuje přísloví, „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Často si to připomínám po rozhovorech s mojí matkou. Zdá se, že zapomněla, že má dceru, nejen syna. Alespoň tak se chová. Po maturitě jsem se odstěhovala z našeho malého města. Neviděla jsem tam pro sebe žádnou budoucnost, tak jsem si sbalila věci a odešla.
Teď ode mě rodina očekává omluvu, ale necítím se provinile. Po letech tvrdé práce jsem konečně splatila své studentské půjčky. Posledních pět let jsem obětovala svůj osobní život pro finanční stabilitu.
Před šesti měsíci přivedl můj syn Petr svou manželku Annu, aby bydleli v mém domě, s tím, že zůstanou, dokud nenajdou vhodný byt k pronájmu. Nespěchala jsem na ně a dovolila jim zůstat. Dala jsem jim pokoj, ale mnoho mých věcí tam stále bylo. Koneckonců, nemohla jsem všechny své věci jen tak naházet do jednoho pytle.
Moje dcery žijí ve stejném městě jako já, ale můj syn se přestěhoval do Prahy kvůli práci a rozhodl se tam zůstat. Miluji všechny své děti, ale tato situace s mou snachou mě nechává zmatenou.
Aby se předešlo nedorozuměním a konfliktům, je často nejlepší, aby senioři udržovali svou nezávislost. I když návštěvy dětí a vnoučat mohou být úžasné, přehánění může vést k napětí. Tento příběh zkoumá výzvy vyvážení rodinných návštěv a osobního prostoru v České republice.
Varovala jsem ho, ale neposlouchal, takže ho už k naší rodině nepustím. Před dvěma lety jsem se rozvedla s manželem. Oba jsme se posunuli dál, ale můj táta to nedokáže přijmout.
Odchod do důchodu může být pro některé náročným přechodem, ale pro mě a mého manžela to byla vítaná změna. Byli jsme nadšeni, že konečně máme čas si společně užívat naše zlaté roky. Po desetiletích tvrdé práce jsme si našetřili značnou částku peněz. Naše radost však byla krátkodobá, když naše dcera vyjádřila svou nelibost vůči našim životním rozhodnutím.
Můj manžel chce prodat dům mého otce. Je to prostorný třípokojový dům. Můj otec je starý a žije sám; proč by potřeboval tolik místa? Po prodeji bychom si mohli koupit malý byt pro sebe.
Chování mé snachy se drasticky změnilo, když můj vnuk začal chodit do školy. Předtím se bez mé pomoci neobešli a ona mě oslovovala „mami“ a říkala, že jsem úžasná osoba. Ale teď je všechno jinak; už mě nepotřebuje. Dokonce na mě zvyšuje hlas a nedovoluje mi navštěvovat mého vnuka.
