„Moje snacha mi nedovolí pomáhat s mým vnukem a láme mi to srdce“
Vždy jsem snila o velké rodině, ale byla jsem obdařena pouze jedním synem. Na druhou stranu pracuji jako učitelka již 30 let a dodnes moji studenti
Vždy jsem snila o velké rodině, ale byla jsem obdařena pouze jedním synem. Na druhou stranu pracuji jako učitelka již 30 let a dodnes moji studenti
Nikdy se nemluvilo o mateřských citech, natož o odpovědnosti. Nejprve mě vychovávali prarodiče, pak byla najata chůva. Také jsem prošel školkou. Toto je můj příběh.
Nebyly žádné hádky. Ale teď, když jsou máma a táta v důchodu, situace se změnila. Moji rodiče nám nechtějí vůbec pomáhat, navzdory
Bylo mi teprve 23 let, když mě opustil můj manžel, nechal mě samotnou vychovávat našeho malého syna, Šimona. Šimonovi byly tehdy jen tři roky. Můj manžel odešel, protože ho unavovaly neustálé problémy – koneckonců musel vydělávat peníze a utrácet je na rodinu. To se mu vůbec nelíbilo. Proč utrácet za rodinu, když mohl utrácet za sebe a svou milenku?
– „Cítím se, jako bych byla roztrhána na kusy. Říká, že rozděluji její dcery,“ povzdechla si Madla. Problém je v tom, že Madla se rozhodla dát svůj dům své nejstarší vnučce, jakmile dokončí třetí ročník vysoké školy. O tomto rozhodnutí informovala svou dceru a zetě. V současné době studuje vnučka v zahraničí, ale plánuje se vrátit do země. Madla jí chce pomoci usadit se v životě. Chce
„Podepsali rodný list v nemocnici a pak jsme šli domů slavit. O týden později porodila Eliška krásného chlapečka!“ – vzpomíná Ariana. „Proč čekal tak dlouho, než se vrátil?“
Kolik rodin bylo roztrháno, kolik vztahů přerušeno… Právě v těchto chvílích se odhaluje pravá povaha člověka. Nedávno musela moje kamarádka učinit srdcervoucí rozhodnutí požádat své dcery, aby opustily její domov.
Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila svého syna a nastěhovala se k jeho ženě. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jediná hořká část je uvědomění, že jsem se mu nemohla postavit dříve. Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a drsnou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový.
– Můj odchod z nemocnice byl jako žádný jiný. Můj manžel, Jakub, byl zaneprázdněný prací a přijel mě vyzvednout přímo z kanceláře. Požádala jsem ho, aby si vzal volno nebo alespoň jeden den volna, ale jeho šéf to nedovolil. Také jsem ho požádala, aby připravil vše na příchod miminka, a on mě ujistil, že všechno zvládneme—praní, nákupy, úklid.
Dospívající dívka sledovala, jak její matka bojuje s péčí o jejího postiženého bratra. Když se jim rozbilo jediné auto, rozhodla se požádat o pomoc bohatého souseda. Co následovalo, bylo nad její nejdivočejší sny.
Rozhodnutí bylo učiněno! „Stěhuji se na venkov,“ řekla Eliška, držíc klíče v ruce. „Prodala jsem svůj byt a koupila dům.“ Vít zůstal s otevřenou pusou a vidličkou v ruce: „Mami, to si děláš legraci?“ „Nedělám,“ usmála se tchyně. „Tvůj otec mě opustil, všechno ho přestalo bavit. Tak jsem se rozhodla začít znovu. A navíc, vnoučata…“
Naší dceři byly teprve tři roky, když mi Kamila řekla, že chce odejít. Předtím jsme se začali hádat a bojovat stále častěji. – Proč?