Rozhodnutí bylo učiněno! „Stěhuji se na venkov,“ řekla Eliška, držíc klíče v ruce. „Prodala jsem svůj byt a koupila dům.“ Vít zůstal s otevřenou pusou a vidličkou v ruce: „Mami, to si děláš legraci?“ „Nedělám,“ usmála se tchyně. „Tvůj otec mě opustil, všechno ho přestalo bavit. Tak jsem se rozhodla začít znovu. A navíc, vnoučata…“
Naší dceři byly teprve tři roky, když mi Kamila řekla, že chce odejít. Předtím jsme se začali hádat a bojovat stále častěji. – Proč?
Před dvaceti lety byla paní Karolína hrdá na svou budoucí snachu: „Je úžasná!“ říkala všem. „Vystudovala vysokou školu, učí angličtinu na škole. Může cestovat kamkoli. Je zvláštní, že se zamilovala do mého syna—je automechanik, samouk, ale jaký…“
Zvláště pokud jde o vztah mezi dětmi a jejich matkou. Matkou, která udělala vše pro to, aby jim zajistila pohodlný život. Přesto se v reálném životě stávají smutné události.
Neveah byla vdovou více než deset let. Žila v malém městečku. Žena měla jednopokojový byt, který si s manželem koupili, když byl ještě naživu. Nyní její vnučka Gianna naléhá na rodiče, aby Neveah koupili nový jednopokojový byt a zlepšili tak její životní podmínky.
Moje matka mi nedovoluje žít svůj život naplno. Pláče do telefonu a velmi se rozčiluje, když nemohu trávit všechen svůj čas s ní. Je mi dvacet devět let, jsem pět let vdaná a mám dvě děti. Přirozeně jsem většinu času velmi zaneprázdněná. Moje dcera ještě nechodí do školky, protože pokaždé, když se ji tam snažím vzít
Jako důchodkyně je pro mě klíčové držet se měsíčního rozpočtu. Nemohu si dovolit utrácet příliš mnoho, vzhledem k výši důchodů, a ráda bych měla úspory na léky a nečekané výdaje. Na tento životní styl jsem si zvykla a nerada utrácím hodně, zejména hotovost. Ale někdy musíme přesto utrácet. Na
Poslední dobou mám obrovské obavy, že se budu muset starat o svou tchyni místo toho, abych se soustředila na svou vlastní rodinu a výchovu svého pětiletého syna. Každý den se moje úzkost zvyšuje. Dokonce jsem si všimla, že jsem zhubla a moje vlasy řídnou. Myslím, že moje tělo reaguje na stres. Jde o to, že moje máma byla kdysi pečovatelkou o staré lidi.
Když naše dcery dospěly, mysleli jsme si s manželem, že si konečně můžeme oddechnout. Měli jsme dvě dcery, které jsme museli podporovat, a bylo to těžké. Oba jsme pracovali v továrně a vydělávali velmi málo, takže jsme museli šetřit na všem. Byla jsem hrdá, že mé děti chodily do školy, která nebyla horší než školy dětí bohatých rodičů. Obětovali jsme vše, aby naše dcery měly, co potřebovaly.
Všechno se zdálo být v pořádku, dokud jsme se nerozhodli udělat dobrý skutek. Samozřejmě to skončilo špatně pro mě i mého manžela. Honza se pohádal se svým bratrem a rodiči, a moje tchyně mě nyní vidí jako nejhorší a nejvíce vypočítavou osobu. Už nikdy nebudu míchat rodinu s podnikáním! Máme dva byty, a jeden je
Nikdy jsem nevěřil na ty hloupé pověry a předsudky. Nicméně, v poslední době můj pohled na tuto záležitost není tak jednoznačný. Upřímně řečeno, cítím se zklamaný.
Můj vztah s mámou byl jiný než u většiny lidí. Narodil jsem se, když bylo mým rodičům přes čtyřicet, a tento věkový rozdíl zanechal své stopy. Přestěhovat ji k sobě se zdálo jako správné rozhodnutí, ale rychle se ukázalo, že to byla chyba.
