Můj vztah s tchyní byl vždycky napjatý. Je to obecně dobrý člověk—upřímná, laskavá a štědrá. Dokonce si myslím, že mě má ráda. Ale jedna věc na její povaze mě trápí: drží zášť příliš dlouho. Trvalo mi, než jsem si to uvědomila. Na začátku mého manželství
Okolnosti mě přinutily souhlasit s tím, aby se k nám moje tchyně nastěhovala. Udělala jsem to, protože mám úžasného manžela, který mě prosil o pomoc v této těžké době. Moje tchyně však zřejmě zapomněla, že žije v mém domě, a začala prosazovat svá vlastní pravidla. Rozhodla jsem se okamžitě jednat. Ale věci nešly podle plánu.
Od útlého věku byla má dcera odhodlaná vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na jeho charakteru, jen na tom, že jí může poskytnout život v luxusu. Teď chce rozvod, ale nemohu ji nechat zahodit její zdánlivě dokonalý život. Toto je příběh matky, která se snaží ochránit svou dceru před vážnou chybou.
Je mi 55 let a mému synovi je 30. Žili jsme v Praze a když bylo mému synovi 5 let, rozvedla jsem se s manželem, protože byl násilnický. Musela jsem se spoléhat jen na sebe, žila jsem od výplaty k výplatě, protože můj bývalý manžel neposkytoval žádnou podporu. Když bylo mému synovi 10 let, musela jsem učinit těžké rozhodnutí.
Mnoho moderních žen kritizuje tradiční rodinnou strukturu. Celý systém, se svými klady a zápory, ale já sama jsem vyrostla v tradiční domácnosti. Můj otec byl voják a byla jsem zvyklá na to, že u nás doma bylo vše v pořádku a podle plánu. Ne, nebyl to typický voják, který by chtěl, aby dům vypadal jako kasárna. Nicméně vždy tu byl pocit struktury a předvídatelnosti. Nyní můj syn přivedl domů svou snoubenku a i když vypadá mile, je tu jeden detail, který věci komplikuje: má dítě z prvního manželství.
Moje bývalá tchyně mi řekla, že jsem měla zvážit své schopnosti, než jsem měla děti, a že její syn za to nenese žádnou odpovědnost. Byli jsme manželé pět let.
Někdy nás lidé, kteří jsou nám nejblíže, překvapí způsoby, které bychom nikdy nečekali, a ne vždy v dobrém. Proto často nacházíme útěchu ve sdílení našich tajemství s cizinci, třeba během jízdy vlakem. Zítra si možná ani nebudeme pamatovat jejich tváře.
Někdy může být hrdost překážkou v přijímání pomoci, i od blízkých. Tento příběh zkoumá složitosti rodinné dynamiky a dopad hrdosti na vztahy.
Byla jsem překvapená náhlým pozváním od mé sestry. Nikdy předtím nebyla tak vstřícná, takže jsem opatrně přijala a zeptala se na podrobnosti: „Bude tam i Anička?“ Anička je
Nedávno jsem se rozhodla zpomalit a začít žít pro sebe. Zvláště když moje dcera Eliška už má 29 let, myslela jsem si, že je čas, aby začala přebírat více zodpovědnosti. Netušila jsem však, že mé dobré úmysly mě zavedou do komplikované a bolestivé situace.
Oslavili jsme tuto příležitost v úzkém rodinném kruhu: jen táta, máma a já. Táta to tak chtěl a my s mámou jsme souhlasily. Nechtěla jsem věřit tomu, co mělo přijít dál.
Dohodli jsme se, že si vezme našeho syna k sobě na měsíc bez jakýchkoli právních řízení. Ale vydržel jen pár týdnů, než mi naše dítě vrátil.
