Jana, 31letá prvorodička, se ocitla v situaci, kdy musela čelit výzvám mateřství převážně sama. Navzdory svým snahám komunikovat své potřeby se její manžel obrátil na svou rodinu pro podporu místo toho, aby byl oporou pro ni. Její nejbližší přítelkyně naznačila, že je to její vina.
Jana a Tomáš byli mladý pár s velkými sny o cestování po světě a budování kariéry. Zpráva o nečekaném těhotenství jejich plány zcela rozvrátila a zanechala je v nejistotě a strachu. Jak se potýkali s výzvami blížícího se rodičovství, zjistili, že život ne vždy následuje scénář, který si pro něj napíšeme. Toto je příběh o lásce, boji a nepředvídatelné povaze života.
Naše dcera byla teprve tříletá, když se Anna rozhodla odejít. Napětí v našem domově narůstalo měsíce. – Co ji přimělo odejít?
Jsem přetížená a potřebuji někoho, kdo by mě vyslechl. Můj partner a já jsme oba 28letí a i když jsme si společně vybudovali život, snažím se najít rovnováhu.
Po letech manželství jsem si uvědomila, že můj manžel, Marek, upřednostňuje své biologické děti před mým synem z předchozího vztahu. Naše společné děti jsou Ema a Adam, zatímco můj syn je Aleš. I přes osm let společného života Marekovy činy odhalily propast, kterou jsem nečekala. Toto je příběh o tom, jak naše smíšená rodina čelila výzvám, které samotná láska nedokázala překonat.
Inspirována virálním trendem testování dětské trpělivosti s jejich oblíbenými pochoutkami se slavná šéfkuchařka Alena rozhodla vyzvat svého syna Jakuba s talířem čerstvě upečených sušenek. Co začalo jako zábavný experiment, se nečekaně zvrtlo a zanechalo diváky pobavené i zamyšlené.
Jana si užívala klidné odpoledne v místním parku, když kojila svého malého syna na tiché lavičce. Nečekané setkání s kolemjdoucí však nabralo překvapivý směr. Její odpověď, zamýšlená jako obrana jejích práv, místo toho vyvolala rozdělující online debatu.
„Můžeme dnes navštívit babičku?“ zeptala se malá Ema nadšeně, když jsme se chystali vyrazit na denní pochůzky. „Chybí mi.“ „Dnes ne, miláčku,“ odpověděla jsem, snažíc se zakrýt napětí v hlase. „Babička má hodně práce a my máme pochůzky.“ Ve čtyřech letech Ema milovala čas strávený s rodinou, ale někdy rodinné vazby působily spíše jako povinnost než radostné setkání.
Měli by dospělé děti žít blízko svých rodičů? Nedávný rozhovor s mou matkou mě přiměl hluboce se nad touto otázkou zamyslet. Věřím, že nejsem jediná, kdo se s tímto dilematem potýká. Mluvili jsme o tom, jak rychle děti rostou. Ještě včera jsem vedla svou dceru do školy na její první den, a dnes maturuje a připravuje se na odchod z domova. Je to sladkobolný okamžik, který mě přiměl přemýšlet o rozhodnutích, která jako rodiny děláme.
– „Emina těhotenství probíhalo hladce!“ – Padesátiletá Zuzana vypráví o své neteři. – „Žádné komplikace, skvělé výsledky testů, nic, čeho by se bylo třeba obávat. Ale během porodu se něco pokazilo. Nouzový císařský řez, dítě na JIP a Ema se také necítila dobře. Všichni jsme byli tak vystresovaní! Bohužel, věci se nevyvinuly tak, jak jsme doufali…“
Všichni moji přátelé mi říkali, že je to špatný nápad a že bych neměla tak často pomáhat svým dospělým dětem. Přesto jsem cítila, že je to nutné. Když mě dcera požádala, abych se na týden nastěhovala a postarala se o vnuka, zatímco se bude učit na zkoušky, souhlasila jsem bez váhání. Ukázalo se, že potřebují pomoc s víc než jen s dítětem.
Jen proto, že jsem doma, neznamená, že nic nedělám a jsem líná. Ráda bych si vyměnila role a viděla, jak dlouho by to můj manžel zvládl. Spoiler: moc dlouho ne.
