Jmenuji se Marie a už dva roky jsem neslyšela ani slovo od své dcery. Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli je ještě šance, že se naše cesty znovu spojí. Samota mě tíží a blížící se sedmdesátiny mi připomínají, jak rychle čas utíká bez těch, které milujeme.
Dvacet let jsem žila s pocitem zrady a rozčarování po rozvodu s Petrem. Náhodné setkání na pražském nábřeží mi ale odhalilo tajemství, které obrátilo celý můj pohled na minulost naruby. Teď nevím, jestli mám být vděčná za pravdu, nebo litovat, že jsem ji vůbec poznala.
Celý život jsem věřila, že opravdové přátelství je bezpodmínečné. S Evou jsme byly nerozlučné, dokud jsem jí přestala být užitečná. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem byla slepá, nebo jestli je tohle prostě realita lidských vztahů.
Jmenuji se Alena a žiju s manželem v malé vesnici na Vysočině. Jednoho večera mi dcera Jana oznámila, že se rozvádí a chce začít znovu sama, což otřáslo celou naší rodinou. Příběh o tom, jak těžké je pustit dítě do světa, i když už dávno není dítětem.
Jmenuji se Linda a celý život jsem věnovala svým třem dětem. Teď, když jsou dospělé a rozprchly se do světa, zůstala jsem v tichém bytě sama se svými vzpomínkami. Každý večer přemýšlím, kde se stala chyba, že už pro ně nejsem důležitá.
Souhlasila jsem, aby u mě v Praze bydlela vnučka Klára během studia na vysoké škole. Místo radosti z její přítomnosti se však mezi námi začalo hromadit napětí a já se najednou cítila jako vetřelec ve vlastním bytě. Příběh o tom, jak těžké je najít společnou řeč mezi generacemi, když každý touží po svobodě a pochopení.
Jmenuji se Tereza a můj život se navždy změnil, když mi bylo šest let. Rodinné vztahy, které vypadaly pevné jako skála, roztrhala chamtivost a nenávist. I po letech mě pronásleduje otázka, jestli jsem udělala správně, když jsem rodičům neodpustila.
Jmenuji se Klára a nikdy jsem si nemyslela, že se ve svém vlastním domě budu cítit jako cizinec. Můj manžel Petr mi jednou řekl: ‚Ona je hostitelka, ty jsi host,‘ a tím začal kolotoč nedorozumění, bolesti a hledání sebe sama. Tento příběh je o tom, jak těžké je najít své místo v rodině, kde láska nestačí.
Jsem Marie, je mi 68 let a celý život jsem věnovala své dceři Lucii. Po letech obětování mi teď říká, že jsem toxická, a já nevím, kde jsem udělala chybu. Příběh o mateřské lásce, bolesti z odloučení a hledání pochopení.
Nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne kvůli dědictví. Po smrti otce jsem zjistila, že všechno odkázal mému mladšímu bratrovi, a já zůstala stát s prázdnýma rukama. Teď přemýšlím, jestli jsem někdy byla pro svého otce opravdu důležitá.
Chtěli jsme dceři usnadnit život a darovali jí byt po mých rodičích. Místo vděčnosti a blízkosti jsme ale pocítili odcizení a bolest. Teď přemýšlím, kde jsme udělali chybu a jestli jsme vůbec ještě součástí jejího života.
Celý život jsem slyšela od své dcery, že děti nechce. Když mi ale jednoho dne oznámila, že je těhotná, obrátil se mi svět vzhůru nohama – zvlášť když jsem zjistila, kdo je otcem jejího dítěte. Teď stojím před rozhodnutím, které může naši rodinu navždy změnit.
