Nedávno přišel, přinesl čerstvá jablka ze svého sadu a začal vyprávět své příběhy. Pak vešel malý Tomášek,“ říká 35letá Jana. „Tvůj syn?“ „Ano, můj syn. Děda okamžitě přestal mluvit.“
Moje dcera dorazila kolem 17:00 a nebyla sama. Přede mnou se do bytu vřítil kočárek s mou vnučkou. V tu chvíli jsem dokončovala líčení a přemýšlela
„Dvakrát ročně posílám svému nejstaršímu vnukovi, který je vysokoškolák, nějaké peníze. Stejnou částku posílám i jeho dvěma mladším sestrám. Dívky mi vždy volají, aby mi poděkovaly, sdílely své nadšení z dárku a řekly mi, co si koupily nebo plánují koupit. Ale od mého vnuka nepřijde žádný hovor, žádný dopis, žádná zpráva“ – stěžuje si
Ať se stane cokoli, nikdy to není dost, stěžuje si, říká zlé věci. Dívá se na mě způsobem, který mě nutí cítit se nevítaný.
Jako důchodkyně je pro mě klíčové držet se měsíčního rozpočtu. Nemohu si dovolit utrácet příliš mnoho, vzhledem k výši důchodů, a ráda bych měla úspory na léky a nečekané výdaje. Na tento životní styl jsem si zvykla a nerada utrácím hodně, zejména hotovost. Ale někdy musíme přesto utrácet. Na
