Ve svých pětatřiceti letech se stále potýkám s nesplněnými sliby mého otce. Jako by byl uvězněn v kruhu, kde dává velké závazky, ale nikdy je nedodrží. Nemohu si zvyknout na tento vzorec zklamání.
Můj bratr a já jsme bývali velmi blízcí. Chodili jsme do stejné školy a trávili spolu hodně času. Ale teď už není jen mým bratrem – je cizincem.
Vždy byl zdrženlivý v komunikaci se svými dětmi z prvního manželství kvůli hořkému rozvodu a setkání s nimi znamená znovuotevření starých ran.
Starší žena se ocitla na milost své snachy v domově důchodců. Zrazená vlastní rodinou čelila osamělému a nejistému osudu. Marie vychovala svého syna sama po předčasné smrti manžela, když bylo chlapci pouhých 6 let.
Paní Marie je už dlouho v důchodu. Dívá se z okna a přemýšlí, co teď dělají její dospělé dcery a syn. Přijdou jí popřát k narozeninám? Možná alespoň zavolají? Nechtějí trávit svůj volný čas se starou matkou. „Pamatuji si, když mě manžel opustil se třemi dětmi. Není den, kdy bych si nevzpomněla na ty těžké časy…“
Píšu to s těžkým srdcem po dalším hádce s mou dcerou. Už to nemohu snášet a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná a má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo diktuje všechno – náš nenáviděný zeť! Jako by ji vymyl mozek! Naše dcera
Někdy nás lidé, kteří jsou nám nejblíže, překvapí způsoby, které bychom nikdy nečekali, a ne vždy v dobrém. Proto často nacházíme útěchu ve sdílení našich tajemství s cizinci, třeba během jízdy vlakem. Zítra si možná ani nebudeme pamatovat jejich tváře.
– Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?
– Už tři měsíce nemluvím s mámou! – říká pětatřicetiletá Jana. – Zablokovala jsem ji všude, dala na černou listinu a co je nejdůležitější, přestala jsem jí finančně pomáhat… Teď platím jen za její byt a jednou měsíčně objednávám doručení potravin se všemi těžkými věcmi: obiloviny, olej na vaření, cukr. A to je vše. Všechno ostatní si musí platit sama.
Kroužil jsem po zahradě a našel ho u plotu za keři. Můj syn plakal a skrýval přede mnou tvář. Když mě uviděl, plakal ještě víc. Sedl jsem si vedle něj.
Paní Marie je už léta v důchodu. Dívá se z okna a přemýšlí, co teď dělají její dospělé dcery a syn. Přijdou jí popřát k narozeninám? Možná alespoň zavolají? Zdá se, že nechtějí trávit svůj volný čas se svou starou matkou. „Pamatuji si, když mě manžel opustil se třemi dětmi. Nechtěl…“
Existuje přísloví, „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Často si to připomínám po rozhovorech s mojí matkou. Zdá se, že zapomněla, že má dceru, nejen syna. Alespoň tak se chová. Po maturitě jsem se odstěhovala z našeho malého města. Neviděla jsem tam pro sebe žádnou budoucnost, tak jsem si sbalila věci a odešla.
