Stín minulosti: Příběh Marty, Kryštofa a Olivie

„Mami, proč zase pláčeš?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Olivie stála na prahu, v ruce plyšového medvěda, a její velké oči mě propalovaly skrz naskrz. Rychle jsem si otřela slzy hřbetem ruky a snažila se nasadit úsměv. „To nic, zlatíčko. Jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“ Lhala jsem. Už zase. V posledních měsících jsem lhala skoro pořád – sobě, dceři i Kryštofovi.

Když jsem před rokem potkala Kryštofa, myslela jsem si, že všechno konečně začne dávat smysl. Po rozvodu s Petrem jsem byla přesvědčená, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Petr mě zradil způsobem, který mi rozerval srdce na kusy – jeho nevěra byla veřejným tajemstvím v celé naší čtvrti v Brně. Přesto jsem se snažila být silná kvůli Olivii. Jenže samota byla jako těžká deka, která mě dusila každou noc.

Kryštof byl jiný. Poznali jsme se v knihovně na Moravském náměstí. On tam hledal knihu o dětské psychologii – prý kvůli své neteři – a já si půjčovala pohádky pro Olivii. Slovo dalo slovo a za pár týdnů jsme spolu seděli v kavárně u Svoboďáku. Poprvé po dlouhé době jsem se smála od srdce. Kryštof byl vtipný, pozorný a měl trpělivost, kterou jsem u mužů neznala.

Jenže s každým dalším krokem vpřed mě pronásledoval stín minulosti. Petr mi volal opilý v noci, vyhrožoval, že mi Olivii vezme. Moje máma mi vyčítala, že jsem rozbila rodinu a teď tahám dítě do další nejistoty. „Marto, měla bys myslet hlavně na Olivii! Co když jí ten tvůj nový zase zmizí?“ ptala se mě jednou večer v kuchyni, když jsme seděly u čaje.

„Mami, Kryštof není jako Petr,“ bránila jsem se tiše.

„To jsi říkala i o Petrovi,“ odsekla máma a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Olivie byla zpočátku z Kryštofa nadšená. Nosil jí omalovánky, učil ji jezdit na kole a trpělivě poslouchal její nekonečné pohádky o princeznách. Ale jakmile jsme začali mluvit o společném bydlení, něco se změnilo. Olivie se začala v noci budit s pláčem a ptala se mě, jestli už nikdy neuvidí tátu.

Jednoho večera, když Kryštof přišel pozdě z práce a já byla vyčerpaná z další hádky s Petrem po telefonu, Olivie seděla schoulená na gauči a šeptala: „Mami, já nechci nového tátu.“

Zamrazilo mě. „Olivie, Kryštof není tvůj nový táta. Je to kamarád. Má tě rád.“

„Ale já chci svého tátu zpátky,“ vzlykla.

V tu chvíli jsem pochopila, že žádná nová láska nezacelí rány minulosti jen tak. Kryštof to cítil taky. Začal být odtažitější, méně mluvil o budoucnosti. Jednou večer jsme seděli na balkoně a on se zadíval do tmy nad Špilberkem.

„Marto, mám tě rád. Ale mám pocit, že pořád bojuješ s něčím, co už dávno mělo být pryč.“

„To není tak jednoduché,“ šeptla jsem.

„Já vím. Ale já nejsem Petr.“

Mlčela jsem. V hlavě mi vířily výčitky – vůči sobě, Olivii i Kryštofovi. Chtěla jsem být silná máma i milující partnerka, ale připadala jsem si jako někdo, kdo selhává na všech frontách.

Jednoho dne přišel dopis od soudu – Petr žádal o střídavou péči. Zhroutil se mi svět. Máma mi řekla: „Vidíš? Kdybys nebyla tak tvrdohlavá a nesnažila se začít nový život hned po rozvodu…“

Kryštof mě objal a řekl: „Projdeme tím spolu.“ Ale já mu nevěřila. Všechno ve mně křičelo: „Zase tě opustí.“

Začala jsem být podrážděná, hádala se s Kryštofem kvůli maličkostem – proč koupil jiný chleba, proč zapomněl zavolat opraváře na pračku. On mlčel a ustupoval.

Jednou v noci jsem slyšela Olivii plakat ve spánku: „Neopouštěj mě…“ Sedla jsem si k ní na postel a hladila ji po vlasech. V tu chvíli mi došlo, že moje strachy ničí nejen mě, ale hlavně ji.

Ráno jsem Kryštofa požádala o čas. „Musím si to všechno srovnat v hlavě,“ řekla jsem mu.

„Budu čekat,“ odpověděl tiše.

Následující týdny byly peklo. Petr mi posílal zprávy plné výčitek a urážek. Máma mi volala každý den s radami a kritikou. Olivie byla smutná a uzavřená do sebe.

Jednou večer jsme šly s Olivií do parku pod Petrovem. Sedly jsme si na lavičku a já jí řekla pravdu: „Olivie, vím, že je to pro tebe těžké. I pro mě je to těžké. Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Objala mě pevně kolem krku a poprvé po dlouhé době se usmála.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se učila odpouštět sobě i Petrovi. Kryštof mi psal krátké zprávy: „Myslím na vás.“ Nechala jsem čas plynout.

Po několika měsících jsme se s Kryštofem potkali náhodou v kavárně u Svoboďáku – tam, kde všechno začalo. Usmál se na mě tím svým klidným úsměvem.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Lépe,“ odpověděla jsem upřímně.

Nevím, jestli dokážu milovat znovu tak jako dřív. Ale vím jedno – někdy je potřeba projít peklem, abychom našli cestu zpátky k sobě i k těm, které milujeme.

Možná bych se měla zeptat: Dá se vůbec začít znovu bez bolesti? A kolik odvahy je potřeba k tomu odpustit minulosti?