Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Můj bratr se rozhodl, že dům našeho otce bude jeho, ať se děje cokoliv. Tlačí na mě, abych si vzala tátu k sobě, aby mohl mít dům pro sebe. Nechci to, ale situace se vymyká kontrole.
Život není snadný a nedostáváme vše na stříbrném podnose. I když máme nějaké zdroje, výzvy moderního života nám ztěžují přežití. Toto je příběh matky, která věří v soběstačnost, i když její syn žádá o pomoc.
Taková je povaha rodičovské lásky. I ten nejzklamanější člověk najde kapku pochopení a soucitu pro jejich zbloudilé rozhodnutí. Můj syn opustil svou ženu a dítě.
V 60 letech jsme s manželem přišli k bolestnému zjištění, že nás naše děti už nepotřebují. Všechny tři si vzaly, co chtěly, a jednoduše nechaly svého otce a matku za sebou. Náš syn ani nezvedá telefon, když volám. Bude tu někdo, kdo nám pomůže ve stáří? Vdala jsem se ve 20 letech.
Moje matka mě neustále nutí cítit se provinile, že s ní nemohu trávit všechen svůj čas. Pláče do telefonu a je extrémně rozrušená, když nemohu být s ní každou chvíli. Je mi 32 let, jsem šest let vdaná a mám dvě děti. Přirozeně jsem většinu času velmi zaneprázdněná. Moje nejmladší dítě ještě nechodí do školky a můj život je vír povinností.
Matka Anny, Jana, je panovačná žena, která je ochotná obětovat vše pro svou dceru. Kontroluje každý aspekt Annina života a neustále jí poskytuje rady. Jana pečlivě sledovala příběhy své dcery. Když Anna začala chodit s
Jana nechtěla se stěhovat k otci. Zvláště když její táta má své vlastní starosti a rozhodně nepotřebuje další stres s malými dětmi kolem sebe.
Před časem jsem udělala těžké rozhodnutí – rozhodla jsem se neříct manželovi, že jsem dostala výrazné zvýšení platu v práci. Důvodem byla jeho tendence žít přítomností, stejně jako jeho matka. Výsledkem bylo, že často neměli peníze. Už mě unavovalo žít týden v přepychu a další tři týdny přežívat na instantních nudlích.
„Mám pocit, že trhám svou rodinu na kusy,“ povzdechla si Evelína. Rozhodla se dát svůj dům nejstaršímu vnukovi, jakmile dokončí vysokou školu. O svém rozhodnutí informovala svou dceru a zetě. V současné době její vnuk studuje mimo město, ale plánuje se vrátit domů. Evelína mu chce pomoci usadit se v dospělém životě. Její dcera je však rozzuřená a cítí, že její mladší syn je nespravedlivě opomenut.
– Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?
Trvá na tom, že její bývalý manžel by měl podporovat obě děti stejně. Nevadí jí, že vydělávám peníze pro své vlastní dítě? Nespoléhám se na svého manžela ve všem!
