Seznámili jsme se, když jsme byli mladí, a rozhodli jsme se, že si dáme na čas, než založíme rodinu. Díky jeho práci jsme hodně cestovali. Život byl dobrý, ale jak šla léta, věci se začaly zhoršovat.
Sára zavřela knihu a pozorně naslouchala, aby se ujistila, že si to jen nepředstavuje. Ne, nebyla to chyba. Nádobí se skutečně mylo v kuchyni. Tento jev byl v její domácnosti vzácný.
„Když bylo mému synovi pět let, rozhodla jsem se šetřit peníze, abych mu mohla koupit dům. Začala jsem pracovat na částečný úvazek, jen abych mu zajistila bezpečnou budoucnost. Teď jeho žena chce prodat dům, který jsem tak těžce zajistila.“
– „Mami, tati, můžeme dnes jet k babičce a dědovi?“ zeptal se malý Tomášek nadšeně, zatímco jsme se chystali opustit dům. – „Už jsme je dlouho neviděli.“ – „Půjdeme místo toho do parku,“ odpověděl jsem pevně. – „Nevíme, jestli jsou doma. Děda může být v práci.“ Náš tříletý Tomášek miloval trávit čas se svým tátou.
Proč si brát hypotéku na dům? Je jednodušší počkat, až babička zemře a zdědit její dům. Přesně to se rozhodl udělat bratr mého manžela, Michal. Má manželku a tři děti. Nechtějí si brát hypotéku; všichni čekají, až babička zemře, aby mohli získat její dům. Mezitím celá rodina žije v bytě u tchyně. Jaký je život v takové situaci? Není to snadné.
Někteří by mě mohli nazvat staromódní. Naši přátelé a známí mají smíšené názory na to, co se stalo, a proto bych se chtěla podělit o náš příběh. Můj manžel a já máme vlastní dům na předměstí. Řídíme se zásadou: můj dům je tvůj dům. Vždy vítáme hosty s otevřenou náručí. V našem domě máme vyhrazený pokoj pro hosty.
Jednoho večera, zatímco byl můj manžel ve sprše, jsem narazila na textovou zprávu v jeho telefonu, která změnila všechno. To, co jsem objevila dál, bylo něco, co jsem nikdy nečekala. Všechno to začalo, když jsem se rozhodla zajít na kávu do nedaleké kavárny.
Chtěli své dceři dát zvláštní dárek, ale nevěděli, co vybrat. Když oznámila své zasnoubení, okamžitě si uvědomili, že dům by byl dokonalým darem.
Rozhodnutí bylo učiněno! „Stěhuji se na venkov,“ řekla paní Nováková, držíc v ruce klíče. „Prodala jsem svůj byt a koupila dům.“ Marek zůstal stát s otevřenou pusou a vidličkou v ruce: „Mami, to myslíš vážně?“ „Nedělám si legraci,“ usmála se tchyně. „Tvůj otec mě opustil, už ho všechno nudilo. Tak jsem se rozhodla začít znovu. A navíc, vnoučata…“
Můj vztah s tchyní byl vždycky napjatý. Je to obecně dobrý člověk—upřímná, laskavá a štědrá. Dokonce si myslím, že mě má ráda. Ale jedna věc na její povaze mě trápí: drží zášť příliš dlouho. Trvalo mi, než jsem si to uvědomila. Na začátku mého manželství
Okolnosti mě přinutily souhlasit s tím, aby se k nám moje tchyně nastěhovala. Udělala jsem to, protože mám úžasného manžela, který mě prosil o pomoc v této těžké době. Moje tchyně však zřejmě zapomněla, že žije v mém domě, a začala prosazovat svá vlastní pravidla. Rozhodla jsem se okamžitě jednat. Ale věci nešly podle plánu.
Rok po naší svatbě jsem otěhotněla a porodila našeho syna, Jakuba. Ale pak přišla tragédie — můj milovaný manžel zemřel při autonehodě na cestě domů.
