Nedávno jsme jeli na výlet: já s manželem Janem a Michal s jeho novou přítelkyní. Nikdo si nevšiml, jak těžké pro mě bylo být poblíž Michala. Proč? Protože ho miluji už roky. Chodili jsme na stejnou střední školu, ale byla jsem o tři roky mladší. Přirozeně, Michal si mě tehdy nevšímal.
Čekal jsem na okamžik, kdy se moje tchyně začne vměšovat do našich životů a vnucovat nám svá pravidla. Postupem času nás začala navštěvovat jako host. Volala
Nikdy jsem si nemyslela, že budu v důchodu žebrat. Všechno v mém životě se zdálo být v pořádku. Měla jsem úžasného manžela a vždy jsme nacházeli společnou řeč s našimi dětmi. Téměř vždy. Jako každý rozumný člověk jsem přemýšlela o penězích. Ale nikdy jsem se nebála, že by mi došly. Koneckonců, šetřila jsem a když byl můj manžel ještě naživu, dokonce jsme spolu cestovali.
Jana dojížděla do práce, takže bydlela na koleji, zatímco Petr žil s rodiči. Jana byla uzavřená a nekomunikativní, zatímco Petr byl vtipný a oblíbený všemi.
Můj bratranec také přijel na návštěvu, takže jsem se nikdy nenudil. Byli jsme stejně staří, takže jsme vždy měli co dělat a vydávali se na dobrodružství. Můj dědeček byl přísný a jeho metody byly tvrdé.
– Zmeškala jsem hovor, protože jsem byla ve sprše. Pak zavolal Jakubovi a požádal ho – říká třicetiletá Eliška. – Co se stalo pak? – Jakub zavolal zpět.
„Jako každá žena jsem vždy snila o šťastné a silné rodině. Jsem vdaná 10 let a během těchto let jsem hrála svou roli manželky dokonale – vždy podporovala svého manžela, který přináší domů peníze,“ říká Jana. „Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych zlepšila náš život jakýmkoli způsobem. Chtěla jsem, aby náš domov byl příjemný, krásný a útulný. Ale…“
Bez ohledu na to, jak blízko jsme svým blízkým, každý z nás je jedinec, který nerad slyší negativní názory na sebe. Tento příběh zkoumá výzvy a lítost spojené s přestěhováním staršího rodiče do nového prostředí.
Přestože je dům mé tchyně v dobrém stavu, trvá na jeho renovaci, ale ne za své peníze – chce ty naše. Své peníze utrácí za luxus, zatímco očekává, že my zaplatíme za její domácí úpravy.
Před několika týdny mi kolem desáté večer zavolal syn v panice. Řekl, že jeho manželka, moje snacha Jana, byla odvezena do nemocnice a nikdo nemohl pohlídat jejich dítě. Na cestě do nemocnice syn přivezl jejich sedmiměsíční dítě ke mně a prosil: „Prosím, mami, potřebujeme tvou pomoc; nikdo jiný tu není.“ Samozřejmě jsem souhlasila, i když to byla náhlá a náročná situace.
Před měsícem jsem se stal otcem. Byl jsem nadšený, zvláště když naše dlouho očekávaná dcera, Eliška, konečně přišla na svět. Z nějakého důvodu jsem opravdu chtěl, aby moje máma byla první, kdo ji uvidí.
Ano, stále se nedokážu přimět oslovit tě jménem. Jsi stále ta žena, která se pokusila ukrást mého manžela a otce mých dětí. Ano, můj manžel byl hlupák, když se do tebe „zamiloval“, ale tohle není o něm—je to o TOBĚ. Ty jsi ta, která prohrála. V mých očích (a v očích mnoha dalších) nejsi nic víc než hořká vzpomínka.
