Moje dcera se opět potýká s problémy a požádala mě, zda by ona a její rodina mohli bydlet u mě. Přijmu ji a svou vnučku; nenechám je bez střechy nad hlavou. Ale jejího manžela nechci ve svém domě vidět. Už toho mám dost; jednou jsme spolu žili. Neumí se chovat a sotva vydělává. Může si najít jiné místo k pobytu.
Upřímně, nikdy jsem od ní nečekala takové nesmysly, i když roky manželství mě přesvědčily, že není moudrá žena. Máme spolu dítě. Samozřejmě, že dítě nese příjmení svého otce.
Moje pětapadesátiletá tchyně nedávno začala jednat jako osamělá, nešťastná žena se špatným zdravím, tvrdící, že ji nikdo nemiluje, zejména její jediný syn a jeho manželka. To jsem já a můj manžel. Proč? Podle mého názoru touží po pozornosti, péči a jednoduše se nudí. Ale můj manžel se mnou nesouhlasí, a kvůli tomu
Paní Nováková byla na cestě vyzvednout svou vnučku, cítíc vzácný pocit radosti. Neustále se usmívala, její podpatky klapaly na chodníku, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že si konečně zajistila vlastní byt. Byt byl v novostavbě, prostorný a světlý, i když měl jen jednu ložnici. Musela šetřit téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na
Můj vztah s otcem se úplně rozpadl a zoufale toužím po usmíření. Mám stabilní rodinu a dobrý život, ale roztržka s otcem mě pronásleduje.
„Mami, jsi nejlepší na světě. Udělám všechno, abys byla šťastná.“ Jakub netušil, jak jeho slova převrátí svět jeho tchyně naruby. Byla
Když jsme vyrůstaly, naši rodiče nám vštěpovali důležitost rodiny a vzájemné podpory. Jakmile jsme si ale se sestrou založily vlastní rodiny, náš vztah začal slábnout.
Už jsou to dva roky, co se moje dcera vrátila domů se svým novým manželem a jeho dvěma dětmi. Původně říkala, že to bude jen dočasné, ale teď to vypadá, že je to natrvalo. Trvá na tom, že dům je stejně tak její jako můj a nemají v plánu odejít. Tato situace mi obrátila život naruby a nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít v takovém chaosu.
Před dvěma lety jsme s manželem udělali poměrně impulzivní rozhodnutí, kterého nyní hluboce litujeme. Všechno to začalo, když můj manžel dostal povýšení a já, následujíc svůj instinkt, navrhla, abychom si vzali hypotéku. Dlouho jsme, ještě před narozením našich dvou dětí, z nichž nejstarší právě oslavila 15 let, bydleli v pronajatém bytě. Nyní se potýkáme s důsledky tohoto rozhodnutí.
Problémy s mou dcerou začaly před lety. Emoční vzdálenost se objevila brzy a ve věku 15 let se Tereza přestala se mnou dělit o svůj život.
„Nebudeš bez domova, děti tu pro tebe vždy budou,“ říkal můj nevlastní otec, který byl s mou matkou ženatý 25 let. Ale když zemřel, pravda odhalila jiný příběh.
Nejprve jsem se snažila jí zavděčit, ale pak jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Když jsme se přestěhovali do vlastního domu, věci se jen zhoršily.
