Žena má dvě děti: staršího syna, kterému je 37 let, a dceru, která ještě studuje na vysoké škole. Mladší dcera stále žije s matkou, zatímco syn se už dávno odstěhoval.
Naše rodina byla vždy velmi soudržná, s úspěchy v práci, vztazích a zdraví. To nám umožnilo udržovat teplé a láskyplné vztahy. Nedávné události však tyto vazby napjaly.
– Jak jsi mohla tak rychle zapomenout na svého vnuka? Měl narozeniny, právě mu bylo 16! Chápu, že jsme se odcizili, ale Jakub je tvůj vnuk!
Po deseti letech manželství jsem se konečně osvobodila od tradičních očekávání, která mi vštěpovaly moje matka, babička a tchyně. Obraz dokonalé manželky, která pracuje, stará se o děti, udržuje dům v dokonalém pořádku, vaří chutná jídla a zajišťuje, aby její manžel byl vždy dobře oblečený a spokojený. Můj manžel to nikdy neocenil; bral to všechno jako samozřejmost.
Když jsem se ptal mámy na tátu, vždy mi říkala, že žádného nemám. Před rokem mi konečně odhalila pravdu. Ukázalo se, že ona a můj otec měli složitou minulost.
Je neuvěřitelné, jak se Eva rozhodla přestěhovat se ke svému manželovi, Janovi, bez souhlasu jeho matky. Poté porodila syna. Toto uspořádání se zdálo pro Evu výhodné, ale každodenní telefonáty od její švagrové, Sáry, proměnily situaci v noční můru.
Toto setkání mělo být začátkem všeho. Jakub mě požádal o ruku a my jsme plánovali rovnou svatbu. Sešli jsme se v místní restauraci a informovali obě sady rodičů o našem rozhodnutí. Netušili jsme, že to povede k nečekanému zvratu událostí.
Můj rodinný život nebyl vždy jednoduchý a vztah s mým manželem je komplikovaný. Naše dcera je mým jediným zdrojem radosti. S rodiči nebydlíme, a i když udržujeme dobré vztahy s většinou rodiny, můj vztah s tchyní je napjatý. Předstírá, že má finanční potíže, ale ve skutečnosti je na tom dobře. Matka mého manžela nikdy nic nedává své vnučce. Možná
Už nemáme takové bohatství jako dříve, ale pokaždé, když nás navštíví moje tchyně, nezapomene mi připomenout, že by moji rodiče mohli udělat více, aby nám pomohli.
Když mi bylo osmnáct, táta prohlásil, že jsem dospělá a musím platit nájem nebo se odstěhovat. Také jsem si musela kupovat vlastní jídlo. Věřil, že svou rodičovskou povinnost splnil. O více než deset let později nyní táta požaduje finanční podporu ode mě, protože si myslí, že mu něco dlužím. Vyrůstala jsem s tím, že bydlení doma je privilegium, ne právo.
Cítím se zraněná a nedoceněná. Když mě moje snacha potřebovala, byla vždy milá a vstřícná. Často mi volala s prosbou: „Mami, můžeš nám pomoct?“ Ale teď, když mě tolik nepotřebují, slyším jen: „Proč se pořád pleteš do našich životů?“ Můj syn se oženil před deseti lety a přestěhovali se do domu, který jsme jim s manželem darovali.
Můj mladší bratr a já jsme měli každý svůj pokoj, stejně jako naši rodiče. Největší místnost, obývací pokoj, byla naším tradičním místem pro večerní rozhovory u kávy. Ale všechno se změnilo, když jsme zdědili dům v Praze.
