Nejsem vaše služka: Příběh jedné ženy z Brna

„Zase jsi zapomněla koupit mléko, Lenko? Jak mám udělat Petrovi snídani?“ slyším za zády podrážděný hlas tchyně, paní Novotné. Ještě ani nevyšlo slunce a já už cítím, jak se mi v žaludku svírá uzel. V kuchyni voní káva, ale místo klidu mě čeká další den plný výčitek a úkolů, které nikdy nekončí.

Petr sedí u stolu, listuje novinami a ani nezvedne oči. „Mami, nech ji být,“ zamumlá, ale jeho hlas je slabý, bez přesvědčení. Vím, že se mě nikdy nezastane doopravdy. Jeho sestra Jana přijde do kuchyně s mobilem v ruce a bez pozdravu mi podává seznam věcí, které mám dnes zařídit: „Lenko, potřebuju vyzvednout balík na poště a koupit nové žárovky. A taky bys mohla zajít k nám domů zalít kytky.“

Připadám si jako služka. Osm let jsem vdaná za Petra a od začátku jsem byla ta hodná snacha, která všechno zvládne. Když jsme se brali, sliboval mi, že budeme mít vlastní byt a že mě podpoří v tom, abych si dodělala školu. Ale místo toho jsme skončili v jeho rodinném domě na okraji Brna, kde všechno řídí jeho matka. Moje sny o studiu psychologie se rozplynuly mezi praním ponožek a vařením gulášů.

Někdy si připadám jako duch. Když přijde návštěva, paní Novotná se chlubí, jakou má šikovnou snachu, ale nikdy nezapomene dodat: „Bez nás by to ale nezvládla.“ Jana mě bere jako samozřejmost – vždyť přece nemá děti ani práci, tak co by dělala jiného? Petr je pořád v práci nebo s kamarády na pivu. Když mu řeknu, že už to nezvládám, jen mávne rukou: „Vždyť máš všechno, co potřebuješ.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem chtěla být psycholožkou a pomáhat lidem. Teď mám pocit, že bych potřebovala pomoc sama. Moje kamarádky ze školy mají rodiny i kariéry. Já mám jen pocit prázdnoty a únavy.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Petrem do obýváku. „Petře, já už takhle dál nemůžu. Chci zpátky do školy. Chci mít práci a vlastní život.“

Petr ani nezvedl oči od televize: „A kdo se tady o všechno postará? Máma už není nejmladší.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Kdo se postará o mě?“

V tu chvíli vešla do místnosti jeho matka: „Lenko, nebuď nevděčná! My tě tady živíme a ty si ještě stěžuješ?“

Cítila jsem slzy v očích, ale tentokrát jsem je neschovala. „Nejsem vaše služka!“ vykřikla jsem. „Jsem člověk! Mám právo na svůj život!“

Nastalo ticho. Petr vypnul televizi a poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval: „Lenko, co to s tebou je? Vždyť jsme rodina.“

„Rodina? Nebo vězení?“ odpověděla jsem tiše.

Ten večer jsem poprvé spala sama v pokoji pro hosty. Celou noc jsem přemýšlela o tom, jestli mám sílu odejít. Ráno jsem sbalila pár věcí a odešla k sestřenici Martině do Bystrce. Martina mě objala a řekla: „Lenko, jsi statečná. Teď začíná tvůj život.“

Začala jsem chodit na brigádu do knihkupectví a večer studovala psychologii dálkově. Bylo to těžké – peněz bylo málo, samota bolela a občas jsem měla chuť se vrátit zpátky do známého chaosu rodinného domu. Ale poprvé po letech jsem cítila naději.

Petr mi několikrát volal a prosil mě, abych se vrátila. Slíbil mi změnu, ale já už nevěřila slibům. Tchyně mi poslala dopis plný výčitek o tom, jak jsem je zradila. Jana mi napsala zprávu: „Aspoň teď vidíme, jaká jsi doopravdy.“

Ale já už věděla, kdo jsem – žena, která se rozhodla žít svůj život podle sebe.

Dnes stojím na balkoně svého malého bytu v Bystrci a dívám se na světla Brna. Vím, že cesta přede mnou nebude lehká. Ale poprvé po letech cítím klid.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že máme právo být šťastné? Kolik žen kolem nás žije cizí životy jen proto, že se bojí říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?