Naše dcera už není naše: Příběh o ztracené rodině

„Tak ona opravdu nepřijde?“ ozvalo se tiché, zlomené šeptání mého muže Karla, když jsme v obýváku rozbalovali poslední dort na jeho šedesátiny. Stůl byl slavnostně prostřený, svíčky hořely, v pozadí hrála jeho oblíbená písnička od Olympicu. Ale židle naproti zůstávala prázdná. Naše dcera Lucie, naše jediné dítě, se neukázala. Ani nezavolala. Jen krátká zpráva: „Omlouvám se, dnes nemůžeme přijít.“

Nemůžeme. Nechci být malicherná, ale v té chvíli jsem věděla, že to není jen o tomhle večeru. Už dlouho jsem cítila, jak se Lucie mění. Od té doby, co si vzala Petra, je jiná. Zavřela se do sebe, přestala s námi mluvit o svých radostech i trápeních. Když přijde na návštěvu – což je čím dál méně často – sedí tiše u stolu, Petr ji drží za ruku a odpovídá za ni. „Lucie je unavená.“ „Lucie teď nemůže.“ „Lucie má moc práce.“ A Lucie jen přikyvuje a dívá se do stolu.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu chodily na procházky do Stromovky a smály se tak nahlas, až se za námi lidé otáčeli. Byla to moje holčička – upřímná, veselá, plná života. Když mi poprvé řekla o Petrovi, byla jsem šťastná. Byl zdvořilý, pracovitý, z dobré rodiny. Ale časem jsem začala vnímat něco znepokojivého. Petr měl vždycky poslední slovo. Lucie začala nosit jiné oblečení – tmavší, usedlejší. Přestala jezdit na víkendy na chalupu, i když to milovala. „Petr nemá rád venkov,“ vysvětlovala.

Jednou jsem ji potkala v obchodě s potravinami. Byla sama a vypadala ustaraně. „Lucko, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. Rozhlédla se kolem sebe a šeptla: „Mami, prosím tě, neřeš to.“ A rychle odešla.

Doma jsem o tom mluvila s Karlem. „Možná má jen hodně práce,“ snažil se mě uklidnit. Ale já cítila v kostech, že je něco špatně. Když jsem jí volala, Petr často zvedal telefon místo ní. „Lucie teď nemůže mluvit,“ říkal stroze.

Před měsícem jsme ji pozvali na rodinný oběd. Přijela sama – Petr měl prý schůzku. Seděla u stolu a hrála si s ubrouskem. „Lucko, jsi šťastná?“ zeptala jsem se opatrně. Podívala se na mě s prázdným pohledem a řekla: „Jsem vdaná žena, mami. Mám svoje povinnosti.“ To nebyla moje dcera.

A teď ten jubilejní večer. Karel seděl u stolu a díval se na prázdnou židli naproti sobě. „Vždyť jsme pro ni všechno obětovali,“ zašeptal zlomeně. Já jen mlčela a v očích mě pálily slzy.

Druhý den jsem to nevydržela a zavolala Lucii znovu. Zvedl to Petr. „Lucie teď spí,“ oznámil mi chladně. „Prosím tě, Petře, chci s ní mluvit,“ naléhala jsem. „Lucie je unavená a potřebuje klid,“ ukončil hovor.

Začala jsem si všímat detailů: Lucie už nesdílí fotky na Facebooku, nechodí s kamarádkami ven, nevolá mi jen tak pro radost jako dřív. Když jsem jí poslala zprávu k svátku, odpověděla stroze: „Děkuji.“ Nic víc.

Jednoho dne mi přišla anonymní zpráva od její bývalé spolužačky Jany: „Paní Nováková, Lucie není šťastná. Petr ji kontroluje na každém kroku.“ Srdce mi bušilo až v krku. Co mám dělat? Zavolat policii? Mluvit s Petrem? Nebo čekat?

Karel byl zoufalý: „Možná jsme udělali chybu my… Možná jsme ji moc rozmazlili.“ Ale já vím, že chyba není v nás.

Jednoho večera mi Lucie zavolala sama – poprvé po dlouhé době. Její hlas byl tichý a roztřesený: „Mami… můžu přijít?“ Přiběhla k nám ještě ten večer – bez kufru, jen s kabelkou a uplakanýma očima.

Seděla u nás v kuchyni a dlouho mlčela. Pak ze sebe vychrlila všechno: „Petr mě pořád kontroluje… Zakazuje mi chodit ven… Musím mu hlásit každou minutu… Už nevím, kdo vlastně jsem…“ Objala jsem ji a brečely jsme spolu.

Karel přišel a vzal ji za ruku: „Lucko, jsi naše dcera. Vždycky tu pro tebe budeme.“ Lucie jen vzlykala: „Já už nechci být cizí…“

Teď je Lucie u nás doma už několik týdnů. Petr jí volá každý den – někdy vyhrožuje, někdy prosí. Lucie je zmatená a bojí se budoucnosti.

A já? Každý večer si kladu otázku: Jak je možné, že láska může člověka takhle změnit? A co bych měla udělat jako matka – bojovat za svou dceru nebo ji nechat najít vlastní cestu?

Co byste dělali vy na mém místě? Je rodina opravdu to nejdůležitější – i když to znamená jít proti vůli vlastního dítěte?