Na podzimu života přišla dcera: Když štěstí rozděluje rodinu

„To si děláš srandu, mami?! Vždyť jsi starší než některé babičky ve škole!“ křičel na mě můj nejstarší syn Petr, když jsem mu oznámila, že čekáme s tátou dítě. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj muž, Honza, se snažil situaci uklidnit: „Petře, tohle je naše rozhodnutí. Máš právo být překvapený, ale prosím tě, neubližuj mámě.“

Bylo mi sedmačtyřicet, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký zdravotní problém. Když mi doktorka v Motole oznámila, že čekám dítě, zůstala jsem sedět jako opařená. Honza mě objal a v jeho očích jsem viděla radost i obavy. „To zvládneme,“ šeptal mi do vlasů.

Jenže naše štěstí netrvalo dlouho. Když jsme to řekli našim dvěma dospělým synům, Petr a Tomáš na nás hleděli jako na blázny. „To snad nemyslíte vážně! Co na to řeknou lidi? Vždyť budete za exoty!“ Tomáš se ani nesnažil skrývat odpor. „Mami, vždyť jsi nám vždycky říkala, že rodina je základ. A teď ji rozbíjíš!“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak hluboko může bodnout slovo od vlastního dítěte. Snažila jsem se jim vysvětlit, že dítě není hrozba, ale dar. „Vždyť budete mít sestřičku,“ říkala jsem tiše. Ale oni jen kroutili hlavou.

Začaly týdny plné napětí. Synové se doma objevovali čím dál méně. Moje máma mi po telefonu vyčetla: „Jano, co sis to vymyslela? Vždyť už jsi měla klid! Teď budeš v důchodu s malým dítětem? To jsi nikdy neslyšela o antikoncepci?“

Honza se snažil být oporou, ale i on byl pod tlakem. V práci si z něj kolegové utahovali: „Tak co, dědo, už máš kočárek?“ Smál se s nimi, ale večer doma byl tichý a zamyšlený.

Těhotenství nebylo jednoduché. Každá kontrola byla plná strachu – co když bude něco špatně? Ale malá byla zdravá a já cítila, jak ve mně roste nový život. Přesto jsem se cítila osamělejší než kdy dřív. Kamarádky v mém věku řešily vnoučata nebo cestování do lázní, já vybírala plenky a kočárek.

Jednoho večera přišel Petr domů opilý. „Víš co? Já už sem chodit nebudu. Nechci být brácha nějakýho spratka! Už takhle je to doma na nic.“ Práskl dveřmi a odešel. Tomáš se odstěhoval ke své přítelkyni a přestal mi volat.

Porod byl těžký, ale když mi dali malou Aničku do náruče, všechna bolest zmizela. Byla nádherná – drobná pěstička svírala můj prst a já věděla, že bych to udělala znovu.

První týdny byly hektické. Honza mi pomáhal, jak mohl, ale synové se neozývali. Moje máma přišla až po dvou měsících a jen suše pronesla: „No, aspoň je zdravá.“

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící Aničku. Slzy mi tekly po tváři – štěstí i smutku zároveň. Chtěla jsem zavolat Petrovi, ale bála jsem se odmítnutí.

Jednoho dne přišel Tomáš nečekaně domů. Stál ve dveřích a dlouho mlčel. Pak se podíval na Aničku a zeptal se: „Můžu ji pochovat?“ Podala jsem mu ji a on ji opatrně vzal do náruče. „Je hezká…“ zašeptal.

Začalo pomalé sbližování. Tomáš chodil častěji, občas přinesl plenky nebo hračku. Petr ale zůstával vzdálený. Psala jsem mu zprávy – odpověděl jen jednou: „Nechci s tím mít nic společného.“

Honza byl smutný z rozdělené rodiny. Jednou večer řekl: „Možná jsme měli víc myslet na kluky…“ Ale já věděla, že bych nemohla Aničku odmítnout jen proto, že už mám dospělé děti.

Čas plynul a Anička rostla. První krůčky, první slova – všechno bylo nové a krásné. Ale pokaždé, když jsme slavili její narozeniny bez Petra, bolela mě u srdce prázdná židle u stolu.

Jednou jsem potkala sousedku Martu na chodbě paneláku. „Jano, obdivuju tě,“ řekla mi tiše. „Já bych na to neměla sílu.“ Usmála jsem se skrz slzy – možná nejsem silná, jen nemám jinou možnost.

Dnes je Aničce pět let. Tomáš ji má rád jako vlastní sestru, Honza je šťastný děda i táta v jednom. Ale Petr se stále neozval.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Může být štěstí jednoho člověka důvodem ke ztrátě druhého? Co byste udělali vy na mém místě?