Můj muž, skrblík: Sním o rozvodu

„Jano, proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Copak nestačí ta z diskontu?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, v ruce držel účet a jeho hlas byl ledový. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít hrnek o zeď. Místo toho jsem jen tiše sevřela rty a dívala se na něj. Už zase. Každý den stejná scéna. Každý den stejný pocit, že se dusím.

Když jsme se s Petrem před deseti lety brali, byla jsem přesvědčená, že jsme si souzeni. On byl vtipný, pozorný, uměl mě rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Ale postupně se něco změnilo. Nejdřív to byly drobnosti – připomínky ohledně účtů za elektřinu, poznámky o tom, že bych měla méně utrácet za oblečení. Pak přišly hádky kvůli každé koruně. A nakonec už nezbylo nic než ticho a napětí.

„Petře, je to jen káva. Chci si ráno dopřát něco dobrého,“ snažila jsem se vysvětlit.

„Tohle je zbytečné plýtvání! Kdyby ses trochu zamyslela, mohli bychom si dovolit jet letos na dovolenou,“ odsekl a práskl ledničkou.

Dovolená. To slovo mě bodlo do srdce. Už tři roky jsme nikam nejeli. Vždycky se našel důvod – hypotéka, oprava auta, nebo prostě jen Petrův názor, že je to zbytečný luxus. Přitom oba vyděláváme dost na to, abychom si mohli dovolit aspoň prodloužený víkend někde na Šumavě.

Začala jsem si všímat, jak se mi život smrskl na nekonečné počítání peněz a obhajování každého nákupu. V práci jsem byla úspěšná – kolegové mě respektovali, šéfová mě chválila. Ale doma jsem byla jen někdo, kdo musí prosit o každou stovku na nové boty nebo kadeřníka.

Jednou večer jsem seděla u stolu s maminkou a svěřila se jí: „Mami, já už to nezvládám. Mám pocit, že žiju s účetním, ne s manželem.“

Maminka mě pohladila po ruce: „Janičko, každý vztah je o kompromisech. Ale nesmíš zapomenout na sebe.“

Jenže kompromisy už dávno přestaly být kompromisy. Staly se ústupky. A já jsem se začala ztrácet sama sobě.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Petr seděl u počítače a zapisoval si výdaje do tabulky. „Kolik jsi dneska utratila?“ zeptal se bez pozdravu.

„Dvě stě za oběd s kolegyní,“ odpověděla jsem unaveně.

„To je moc! Nemůžeš si nosit jídlo z domova?“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Petře! Já nejsem tvoje dítě! Jsem dospělá žena a chci mít právo rozhodovat o svých penězích!“

Zvedl hlavu a podíval se na mě s ledovým klidem: „Tak si je vydělávej sama.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Vždyť já si je vydělávám! Platím polovinu hypotéky, polovinu účtů, všechno dělíme napůl – ale on má pořád pocit, že má právo mě kontrolovat.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Jenže mám strach. Co řeknou rodiče? Co řekne okolí? Vždyť jsme byli ten „ideální pár“. Všichni nám záviděli – krásný byt na Vinohradech, dvě auta, žádné dluhy. Jenže nikdo nevidí tu prázdnotu za zavřenými dveřmi.

Jednoho večera jsem šla s kamarádkou Lenkou na víno. „Jani, proč to trpíš?“ zeptala se mě přímo.

„Nevím… bojím se být sama. Bojím se začít znovu,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Lenka mě objala: „Ale ty už sama jsi. Petr tě nenechá žít.“

Ta slova ve mně rezonovala ještě dlouho po návratu domů. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na účet za elektřinu položený na stole. Najednou mi došlo, že už nechci žít život podle cizích pravidel.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala své pocity, strachy i malé radosti. Postupně jsem v sobě nacházela sílu říct Petrovi pravdu.

Jednoho rána jsem vstala dřív než on a připravila mu snídani – jeho oblíbenou vajíčkovou pomazánku. Když přišel do kuchyně, podívala jsem se mu do očí: „Petře, musíme si promluvit.“

Sedl si ke stolu a čekal.

„Už takhle dál nemůžu žít. Chci víc než jen počítat peníze a bát se každého nákupu. Chci být šťastná.“

Mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Tak co chceš dělat?“

„Chci rozvod.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce i když jsem měla strach z toho, co přijde dál.

Následující týdny byly plné hádek, slz i výčitek. Petr mi vyčítal všechno – že jsem nevděčná, že ničíme rodinu kvůli hloupostem. Ale já věděla, že dělám správnou věc.

Dnes už bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Není to luxusní bydlení jako dřív, ale cítím se svobodná. Každé ráno si kupuju svoji oblíbenou kávu a užívám si ticho bez výčitek.

Někdy mám strach z budoucnosti. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije v podobném tichém vězení? A kolik z nás najde odvahu otevřít dveře a odejít?