Mezi povinností a bolestí: Příběh dcery, která se nikdy necítila milovaná

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš, že nemám ráda čekání,“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře bytu na pražském sídlišti. Máma seděla u stolu, ruce složené na ubruse s vyšitými růžemi, které kdysi vyšila babička. V očích měla ten známý chladný pohled, který mě provázel celé dětství.

„Měla jsem poradu v práci, mami. Nemohla jsem odejít dřív,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit vztek i smutek. Vždycky to bylo stejné – nikdy jsem nebyla dost dobrá, nikdy jsem nesplnila její očekávání.

„To jsou jen výmluvy. Kdybys chtěla, přišla bys včas. Všichni ostatní to zvládají,“ odsekla a odvrátila pohled k oknu. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako slzy, které jsem si už dávno zakázala ronit.

Sedla jsem si naproti ní a chvíli mlčela. Vzduch byl těžký, naplněný nevyřčenými slovy a starými křivdami. Přinesla jsem jí nákup – mléko, chleba, jogurty, všechno, co potřebovala. Přesto jsem věděla, že jí to nebude stačit. Nikdy jí nic nestačilo.

„Lucie, proč jsi taková? Proč nejsi jako dcera paní Novotné? Ta se o matku stará, chodí za ní každý den,“ začala znovu. Srdce mi sevřela bolest. Paní Novotná bydlela o patro výš a její dcera byla vždy vzorem dokonalosti – alespoň podle mámy.

„Mami, dělám, co můžu. Mám práci, děti, manžela… Nemůžu tu být pořád,“ snažila jsem se vysvětlit.

„Vždycky máš nějakou výmluvu. Kdybys mě měla opravdu ráda…“ její hlas se zlomil a já poprvé zahlédla v jejích očích něco jiného než chlad – snad stín strachu nebo samoty.

Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo osm. Máma nikdy neplakala, nikdy mě neobejmula. Jen ticho a povinnosti – uklidit pokoj, učit se na jedničky, nevyrušovat. Když jsem přinesla domů dvojku z matematiky, řekla jen: „To je ostuda.“ Nikdy mě nepochválila za obrázek ve školce ani za maturitu s vyznamenáním.

Teď tu sedím jako dospělá žena a pořád toužím po jejím uznání. Po obyčejném slově „děkuji“ nebo „mám tě ráda“. Ale ona to neumí. Možná nikdy neuměla.

„Mami… vzpomínáš si na moje první vystoupení v baletu? Byla jsi tam?“ zeptala jsem se najednou.

Zamračila se. „Na takové věci nemám čas vzpomínat. Bylo potřeba pracovat.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Nikdy jsi mi neřekla, že jsi na mě pyšná.“

Mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Láska se neříká, láska se dělá.“

Ale co když ji nikdy nedělala? Co když jsem ji nikdy necítila?

Když jsem odcházela domů, venku už byla tma. Déšť ustal a vzduch voněl čerstvě. Cestou tramvají jsem přemýšlela o svých dětech – jak je objímám každý den, jak jim říkám, že je miluju. Nechci být jako ona.

Doma mě čekal manžel Petr s večeří a syn Honzík s obrázkem pro mě. „Mami, podívej!“ vykřikl radostně a já ho pevně objala.

Pozdě večer mi zazvonil telefon. Máma. „Lucie… promiň, že jsem byla dneska protivná. Bolí mě záda.“

Bylo to poprvé za mnoho let, co použila slovo „promiň“. Srdce mi poskočilo – možná je ještě šance něco změnit.

Další týdny byly těžké. Máma byla čím dál slabší a potřebovala víc pomoci. Bratr Tomáš žije v Brně a přijede jen občas – všechno zůstalo na mně. Někdy jsem měla chuť utéct, někdy jsem brečela do polštáře.

Jednou večer jsme seděly spolu u televize a máma najednou řekla: „Víš… asi jsem nebyla dobrá máma.“

Zůstala jsem zticha. Slzy mi tekly po tváři.

„Nevěděla jsem jak… Moje máma byla stejná. Nikdy mě neobjala,“ pokračovala tiše.

Chvíli jsme mlčely a pak jsem ji vzala za ruku. Poprvé v životě mi to dovolila.

Možná nikdy nebude umět říct „mám tě ráda“, ale aspoň jsme si to mohly říct beze slov.

Teď, když píšu tyto řádky, přemýšlím: Je možné odpustit minulost? Dá se naučit milovat i toho, kdo vás nikdy milovat neuměl?

Co byste udělali vy na mém místě?