Sestra, krev a slzy: Jak jsem přestala mluvit se svou sestrou

„Proč jsi mi to udělala, Terezo? Proč vždycky musíš mít poslední slovo?“ křičela jsem na ni v kuchyni, kde se ještě vznášel pach spáleného chleba. Máma stála mezi námi, ruce sepjaté, oči plné slz. Táta už dávno odešel do ložnice, protože jeho trpělivost s našimi hádkami byla vyčerpaná. Bylo mi dvacet šest, Tereze o dva roky méně, a přesto jsme se chovaly jako dvě malé holky, které si rvou panenky.

Všechno to začalo už v dětství. Tereza byla vždycky ta hezčí, chytřejší, oblíbenější. Když jsme byly malé, babička jí vždycky dávala větší kus bábovky a já jen tiše žárlila. Ve škole jí šlo všechno samo, zatímco já jsem musela dřít. Když jsem si našla první lásku – Honzu z vedlejší třídy – začala s ním chodit za mými zády. Nikdy mi to neřekla přímo, ale dozvěděla jsem se to od kamarádky. Od té doby jsem jí přestala věřit.

Roky plynuly a naše vztahy byly jako na houpačce. Jednou jsme spolu pekly cukroví a smály se, jindy jsme si nedokázaly přijít na jméno. Nejhorší to bylo na rodinných oslavách. Táta vždycky naléval víno a doufal, že se usmíříme. Ale místo toho jsme si házely jedovaté poznámky přes stůl. „Aspoň já mám práci, která mě baví,“ rýpla si jednou Tereza, když jsem byla po výpovědi. „Aspoň já nejsem rozmazlená,“ vrátila jsem jí to.

Jednoho dne přišla ta poslední kapka. Bylo to na máminých padesátinách. Celá rodina se sešla v našem malém bytě v Nuslích. Tereza přišla pozdě, v drahých šatech a s novým přítelem – Petrem, kterého jsem kdysi tajně milovala na gymplu. Všichni kolem ní kroužili, smáli se jejím vtipům a já seděla v koutě jako páté kolo u vozu. Když jsem jí později vyčetla, že mi zase „přebrala“ někoho blízkého, jen se ušklíbla: „Ty jsi fakt trapná, Lucko.“

Ten večer jsem se rozhodla. Už nikdy s ní nepromluvím. Sbalila jsem si věci a odešla z oslavy dřív. Máma mi volala ještě v noci, prosila mě, ať to neberu tak vážně. Ale já už byla rozhodnutá.

První týdny byly zvláštní. V bytě bylo ticho, když jsem přišla na návštěvu – Tereza tam nebyla nebo odešla dřív, než jsem přišla já. Máma se snažila dělat, že je všechno v pořádku, ale bylo vidět, jak ji to bolí. Táta se uzavřel do sebe ještě víc. Všichni jsme byli jako figurky na šachovnici, které někdo rozházel po stole.

Jednou jsem potkala Terezu na ulici u tramvajové zastávky v Karlíně. Stála tam s Petrem a smála se. Když mě uviděla, její úsměv ztuhl. Prošli jsme kolem sebe beze slova. Bylo to zvláštní – tolik let jsme spolu sdílely pokoj, tajemství i sny… a teď jsme byly cizí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o všem – o žárlivosti, o pocitu méněcennosti, o tom, jak mě Tereza vždycky převyšovala. „A co byste chtěla?“ zeptala se mě jednou doktorka Novotná. „Chci klid,“ odpověděla jsem bez váhání.

Klid ale nepřišel hned. Rodina byla rozdělená – máma mě zvala na obědy zvlášť, Terezu taky. Vánoce jsme slavili odděleně. Táta přestal mluvit skoro úplně. Všichni doufali, že nás čas sblíží, ale místo toho jsme si zvykli na ticho.

Jednou mi máma zavolala: „Lucko, Tereza je v nemocnici.“ Srdce mi poskočilo – strach i vztek najednou. Nevěděla jsem, jestli mám jít za ní nebo ne. Nakonec jsem šla. Ležela tam bledá a unavená, ale když mě uviděla ve dveřích, otočila hlavu ke zdi.

Seděla jsem u její postele hodinu a mlčela. Chtěla jsem jí říct tolik věcí – že mi chybí, že ji nenávidím i miluju zároveň… Ale slova nepřišla. Když jsem odcházela, šeptla jen: „Promiň.“ Nevím dodnes, jestli to slyšela.

Od té doby uplynul rok. S Terezou jsme spolu stále nemluvily. Máma se snaží udržet rodinu pohromadě, ale už to není ono. Někdy si říkám, jestli bych měla udělat první krok… Ale pak si vzpomenu na všechny ty rány a zase couvnu.

Možná jednou najdu odvahu odpustit – sobě i jí. Ale zatím žiju ve světě bez sestry.

Co myslíte? Dá se vůbec překonat tolik let bolesti a žárlivosti? Nebo je někdy lepší nechat minulost spát?