Třicet let jsem vychovávala pět dětí. Dnes mi nezvednou ani telefon.

„Mami, já fakt nemůžu. Máme toho s Petrem v práci nad hlavu a malá je pořád nemocná. Zkus zavolat Pavlovi, ten má teď volněji.“

Zavěsila jsem telefon a chvíli jen seděla v kuchyni. Všude ticho, jen tikot hodin na stěně. Karel seděl naproti mně, díval se do hrnku s čajem a mlčel. Vím, že ho to taky bolí, ale nikdy o tom nemluví. Vždycky byl ten silný, co všechno zvládne. Jenže stáří si nevybírá.

Před třiceti lety byl náš dům plný smíchu, křiku a hádek. Pět dětí – dva synové, tři dcery. Každý den jsem vařila pro sedm lidí, prala hory prádla a večer padala do postele vyčerpaná, ale šťastná. Karel pracoval v JZD, já v místní školce. Peněz nebylo nikdy dost, ale vždycky jsme si nějak poradili. Děti měly všechno, co potřebovaly – možná ne značkové oblečení nebo nové hračky, ale lásku a bezpečí určitě.

Pamatuju si, jak jsme s Karlem seděli na lavičce před domem a pozorovali děti, jak si hrají na zahradě. „Jednou nám to všechno vrátí,“ říkal tehdy Karel s úsměvem. „Až budeme staří, budou tu pro nás.“

Jenže teď je ticho. Dům je prázdný. Nejmladší dcera Jana odešla do Brna za prací, syn Pavel žije v Praze a má vlastní firmu, druhý syn Tomáš je v Plzni a obě starší dcery – Lenka a Eva – mají rodiny a starosti samy se sebou.

Zkoušela jsem volat Pavlovi. „Mami, promiň, mám teď schůzku. Ozvu se večer.“ Neozval se.

Když jsem byla po operaci kyčle, byla jsem odkázaná na Karla. On už ale taky není nejmladší – záda ho bolí každé ráno víc a víc. Sousedka paní Novotná mi občas donese nákup, ale přece nemůžu spoléhat na cizí lidi.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala Evě. „Evo, potřebovala bych pomoct s úklidem a nákupem. Nemohla bys přijít?“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho. „Mami… já nevím, jestli to zvládnu. Máme teď s Martinem problémy a kluci jsou pořád nemocní…“

„Ale Evo,“ přerušila jsem ji zoufale, „já už to sama nezvládám.“

„Mami, promiň…“

A bylo po hovoru.

Karel se na mě podíval: „Nech je být, Marie. Mají svoje životy.“

Ale jak mám nechat být vlastní děti? Copak jsme je vychovali špatně? Vždyť jsme jim dali všechno! Nikdy jsme je nebili, nikdy jsme na ně nekřičeli… Jen jsme chtěli, aby z nich byli slušní lidé.

Někdy si říkám, jestli jsme nebyli až moc hodní. Vždycky jsme jim ustupovali – když chtěli jít na diskotéku, když chtěli peníze na školní výlet… Nikdy jsme neřekli ne. Možná jsme je rozmazlili.

Pamatuju si jeden večer před lety – bylo to po Vánocích. Seděli jsme všichni u stolu a smáli se nějaké hloupé historce z dětství. Tehdy jsem si myslela, že takhle to bude navždycky.

Jenže pak přišly hádky o dědictví po Karlově matce. Lenka s Evou se pohádaly kvůli starému kredenci – každá ho chtěla pro sebe. Pavel se urazil, že dostal méně peněz než Tomáš… Od té doby už nic nebylo jako dřív.

Zkoušela jsem je usmířit – volala jsem jim, psala dopisy… Ale marně. Každý si šel svou cestou.

Teď sedím v kuchyni a přemýšlím, kde se stala chyba. Proč jsou naše děti tak daleko? Proč jim nestojíme za pár minut času?

Jednou za měsíc přijede Jana – ta jediná se ještě snaží. Přiveze nám nákup, uklidí byt a chvíli si povídáme. Ale pak zase odjede a já zůstanu sama se svými myšlenkami.

Nedávno mi sousedka řekla: „Marie, musíš si zvyknout. Dnešní mladí mají jiné starosti.“ Ale copak je normální zapomenout na vlastní rodiče?

Někdy mám chuť jim napsat dopis – všechno jim říct: jak mě bolí jejich lhostejnost, jak mi chybí jejich smích v domě… Ale bojím se, že by to stejně nic nezměnilo.

Karel už to vzdal – zavřel se do sebe a celé dny kouká na televizi nebo chodí po zahradě. Já ale pořád doufám… Doufám, že jednoho dne zazvoní telefon a někdo z nich řekne: „Mami, přijedu za tebou.“

Možná jsem naivní. Možná bych měla být tvrdší – říct jim narovinu, jak moc nás zklamali. Ale co když je tím odeženu ještě víc?

Někdy v noci nemůžu spát a přehrávám si v hlavě všechny ty roky – všechny ty chvíle štěstí i bolesti… A ptám se sama sebe: Má vůbec smysl tolik obětovat pro rodinu? Vrátí vám to někdo?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která tohle prožívá… Co myslíte vy? Je chyba ve mně, nebo je dnešní doba opravdu tak jiná?