Odvaha v srdci: Příběh české zdravotnice na frontě

„Jano, ty jsi se zbláznila? Chceš tam jet? Vždyť tam můžeš umřít!“ křičela na mě máma, když jsem jí oznámila, že odjíždím jako dobrovolnice na vojenskou základnu na východě republiky. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Táta mlčel, jen si nervózně mnul ruce. Věděla jsem, že tohle rozhodnutí rozbije naši rodinu, ale nemohla jsem jinak. V televizi běžely zprávy o napětí na hranicích, o zraněných vojácích a zoufalých rodinách. Nemohla jsem jen sedět doma a čekat, až se něco stane i nám.

První noc na základně v Ostravě byla krutá. Zima lezla pod kůži a já si připadala malá a bezbranná. Všude kolem mě byli muži – vojáci, kteří mě měřili pohledem, jako bych sem nepatřila. „Sestra z Brna, jo? Tak to tu dlouho nevydržíš,“ smál se jeden z nich, Mirek. Ale pak jsem potkala Lenku. Byla to drobná blondýnka s očima plnýma odhodlání. „Neboj, Jano. My ženský tu držíme spolu,“ řekla mi a podala mi hrnek horkého čaje.

Každý den začínal stejně – budíček ve čtyři ráno, rychlá snídaně a pak nekonečné hodiny v polní nemocnici. První zraněný přišel už v sedm. Kulka v rameni, krev všude. Držela jsem mu ruku a šeptala: „Dýchej, všechno bude dobrý.“ Ale nebylo. Ten den jsem poprvé viděla smrt zblízka. Večer jsem seděla na posteli a třásla se po celém těle. Lenka mě objala a řekla: „Musíš být silná. Oni tě potřebují.“

S každým dalším dnem jsme si s Lenkou byly blíž. Sdílely jsme spolu strachy i radosti, smály se nad špatnou kávou a plakaly nad padlými kamarády. Jednou v noci jsme seděly venku zabalené do dek a Lenka mi vyprávěla o svém synovi: „Je mu osm. Neviděla jsem ho už půl roku. Každý den mu píšu dopis, ale bojím se, že mě zapomene.“ Mlčela jsem. Sama jsem doma nechala mladší sestru a věděla jsem, že i ona mě potřebuje.

Jednoho dne přišel rozkaz – přesun na samotnou hranici. Strach mi svíral hrdlo, ale nemohla jsem couvnout. Všude kolem duněly výbuchy a my běhaly mezi zákopy s lékárničkami. Když jsem vytahovala střepinu z nohy mladého vojáka, držel mě za ruku tak pevně, až mi zůstaly modřiny. „Děkuju,“ zašeptal a já věděla, že právě pro tyhle chvíle tu jsem.

Ale nebylo to jen o odvaze na bojišti. Největší boj jsem sváděla sama se sebou a s rodinou doma. Máma mi psala dlouhé zprávy: „Vrať se! Potřebujeme tě tady.“ Táta mi poslal fotku prázdné židle u stolu. Každý večer jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Má to vůbec smysl? Když jsem jednou volala domů, slyšela jsem v pozadí sestru: „Proč musela odejít? Už ji nikdy neuvidím?“ To mě bodlo víc než jakákoli rána na frontě.

Jednoho rána přišel útok přímo na naši základnu. Všude byl křik, kouř a chaos. Lenka zmizela v mlze a já ji zoufale hledala mezi raněnými. Když jsem ji konečně našla, měla roztrženou bundu a krev jí stékala po ruce. „To nic není,“ smála se skrz slzy. Ale já věděla, že jsme obě na pokraji sil.

Po útoku jsme seděly spolu v nemocničním stanu a mlčky si tiskly ruce. „Víš,“ začala Lenka tiše, „kdybych tu nebyla s tebou, už bych to dávno vzdala.“ A já věděla, že cítím totéž.

Když jsem se po půl roce vracela domů do Brna, měla jsem pocit, že už nikdy nebudu stejná. Máma mě objala tak pevně, až jsem nemohla dýchat. Táta mi podal ruku a poprvé za dlouhou dobu měl v očích slzy.

Dnes sedím u kuchyňského stolu a dívám se z okna na klidné ulice Brna. V hlavě mi stále zní výbuchy a křik raněných. Přemýšlím: Udělala bych to znovu? Stálo to za to? A co byste udělali vy na mém místě?