Návrat domů: Když se rodina rozpadá kvůli jednomu rozhodnutí

„Proč jsi vůbec přijela? Myslíš, že nám tím pomáháš?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Jana stála u dřezu, ruce sevřené v pěst, a já jsem měla pocit, že se propadnu do země. Včera jsem se po pěti letech v Brně vrátila do Prahy, protože mi skončila práce a neměla jsem kam jít. Jana mi nabídla, abych na čas bydlela u nich. Jenže už po týdnu bylo jasné, že tohle nebude jednoduché.

První dny byly zvláštní. Jana se snažila být milá, vařila moje oblíbené jídlo a ptala se na všechno možné. Tomáš byl odtažitý, ale říkala jsem si, že si zvykneme. Jenže pak jsem začala slyšet jejich hádky za zavřenými dveřmi. Jednou v noci jsem šla na záchod a zaslechla jsem Tomáše: „Ona tady nemůže zůstat. Už takhle je to mezi námi napjaté.“ Jana mu odpověděla šeptem: „Je to moje sestra. Nemůžu ji nechat na ulici.“

Začala jsem si vyčítat, že jsem jim vlezla do života. Ale kam jinam jsem měla jít? Máma bydlí s novým přítelem v Plzni a táta je už roky pryč. Vždycky jsme s Janou držely při sobě – aspoň jsem si to myslela.

Jednoho večera jsme seděly s Janou u vína. „Pamatuješ, jak jsme jako malé hrály na schovku v parku?“ zeptala se najednou. Přikývla jsem. „Teď mám pocit, že se pořád schovávám. Před Tomášem, před sebou…“ Ztichla a já cítila, jak mezi námi visí něco nevyřčeného.

Další den přišla bouře. Tomáš přišel domů dřív a začal křičet: „Tohle už nejde! Každý den je to horší! Jano, buď ona půjde pryč, nebo já!“ Jana zbledla a já jen stála uprostřed kuchyně, neschopná slova. „Tomáši, prosím…“ zašeptala Jana. „Nechci tě ztratit, ale nemůžu ji vyhodit.“

Tomáš práskl dveřmi a odešel. Jana se rozplakala. Objala jsem ji, ale cítila jsem, že je to všechno moje vina. „Možná bych měla odejít,“ řekla jsem tiše. Jana zavrtěla hlavou: „To není tvoje chyba. My už jsme měli problémy dávno předtím.“

Začala mi vyprávět o tom, jak se s Tomášem odcizili. Prý už spolu skoro nemluví, každý žije svůj život. Já jsem byla jen poslední kapka.

Další dny byly napjaté. Tomáš se mnou nemluvil vůbec a Janě se vyhýbal. Jednou večer přišel domů opilý a začal mi vyčítat: „Kvůli tobě se rozvedeme! Vždycky jsi byla ta chytřejší, ta lepší! Jano, proč jsi ji sem tahala?“ Jana ho prosila, ať toho nechá, ale on pokračoval: „Stejně jsi nikdy nebyla šťastná! Ani se mnou, ani bez ní!“

V tu chvíli jsem pochopila, že jejich vztah je dávno mrtvý. Ale stejně mě bolelo, že to svádí na mě.

Jedno ráno jsem našla Janu sedět v kuchyni s dopisem v ruce. „Tomáš odešel ke své matce,“ řekla tiše. „Prý potřebuje čas.“ Sedla jsem si naproti ní a držela ji za ruku.

Začaly jsme spolu mluvit otevřeněji než kdy dřív. Jana přiznala, že už dlouho přemýšlela o rozvodu, ale bála se samoty. Já jí řekla o svých pocitech viny a strachu z budoucnosti.

Po týdnu se Tomáš vrátil jen proto, aby si sbalil věci. Neřekl mi ani slovo. Janě podal papíry k rozvodu.

Teď tu sedíme s Janou samy v tichém bytě. Obě víme, že nic nebude jako dřív. Ale možná je to tak lepší.

Někdy přemýšlím: Měla jsem vůbec právo vrátit se domů? Nebo jsem jen urychlila něco nevyhnutelného? Co byste udělali vy na mém místě?