Když jsem zjistila, že moje dítě není moje: Příběh o ztrátě a odvaze milovat dál

„Paní Novotná, musíte okamžitě přijet do nemocnice. Je to důležité.“ Slova, která mi zazvonila v uších jako siréna. Byla jsem doma, v kuchyni, když mi zavolali z porodnice Na Bulovce. Malý Matěj spal v postýlce, Petr byl v práci. Srdce mi bušilo až v krku. Co se stalo? Je Matěj v pořádku? Nebo já? V hlavě mi vířily nejhorší scénáře.

Když jsem dorazila do nemocnice, čekala mě tam primářka s vážným výrazem. „Paní Novotná, musíme s vámi mluvit o vašem synovi.“ Sedla jsem si a ruce se mi třásly. „Došlo k administrativní chybě…“ začala a já cítila, jak se mi podlamují kolena. „Podle výsledků testů DNA, které jsme prováděli kvůli podezření na infekci, Matěj není vaše biologické dítě.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem poslední měsíce žila – každé noční vstávání, každé pohlazení po vláskách, každé jeho první úsměvy – najednou ztratilo pevnou půdu pod nohama. „To není možné,“ šeptla jsem. „To musí být omyl.“

Primářka jen smutně zakroutila hlavou. „Omlouváme se, ale došlo k záměně novorozenců na oddělení. Váš biologický syn je u jiné rodiny.“

Cestou domů jsem brečela tak, že jsem sotva viděla na cestu. Petr mě objal hned ve dveřích a já mu to mezi vzlyky vyprávěla. „To není možné… To přece nemůže být pravda…“ opakoval pořád dokola. Seděli jsme pak dlouho v tichu, Matěj spal vedle nás a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Další dny byly jako zlý sen. Volali nám z nemocnice, že druhá rodina – manželé Dvořákovi – už také ví pravdu. Chtěli se s námi sejít. Bylo to absurdní: dvě rodiny, dvě miminka, jedno rozhodnutí.

Setkání proběhlo v nemocniční kavárně. Paní Dvořáková byla bledá a uplakaná stejně jako já. Její muž vypadal zlomeně. Přinesli svého syna – našeho biologického syna – a já poprvé spatřila dítě, které jsem nosila devět měsíců pod srdcem. Ale necítila jsem nic než bolest a zmatek.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše paní Dvořáková.

Petr mě chytil za ruku. „My… My potřebujeme čas,“ řekl za nás oba.

Doma jsme s Petrem celé noci diskutovali. Máme si děti vyměnit? Máme si každý nechat to dítě, které jsme vychovávali od narození? Co je správné? Co je spravedlivé? A co je vůbec možné milovat víc – krev nebo pouto?

Jednou v noci jsem seděla u Matěje a dívala se na něj, jak spí. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky neplodnosti, na slzy při každém negativním testu, na bolestivá vyšetření v Motole, na nekonečné čekání na zázrak. A teď mám v náručí dítě, které není moje – a přesto je moje víc než cokoliv jiného na světě.

Petr byl jiný. „Je to naše krev,“ opakoval pořád dokola. „Musíme ho poznat.“

Nakonec jsme se rozhodli pro společnou terapii s Dvořákovými. Psycholožka nám pomáhala najít cestu ven z toho bludiště bolesti a viny. Zkoušeli jsme si děti navzájem půjčovat na pár hodin denně. Bylo to hrozné – každý pláč cizího dítěte mě bodal do srdce jako nůž.

Jednou večer Petr přišel domů a řekl: „Jano, já už to takhle dál nezvládnu. Chci svého syna zpátky.“ Rozplakala jsem se. „A co Matěj? To ho prostě dáme pryč?“

Hádali jsme se dlouho do noci. Vyčítali jsme si všechno možné – jeho práci přesčasy, moji únavu, naši neschopnost být šťastní i přes všechny překážky.

Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis: děti si vyměníme, ale budeme se navštěvovat a zůstávat součástí života toho druhého dítěte. Bylo to těžké rozhodnutí – možná to nepochopí nikdo, kdo to nezažil.

První noc bez Matěje byla nejhorší v mém životě. Ležela jsem v jeho postýlce a brečela do polštáře. Nový syn – Tomášek – byl krásný a klidný, ale byl mi cizí.

Trvalo týdny, než jsem k němu začala cítit něco víc než povinnost. Pomohlo mi až to, když jsem viděla Petra, jak ho drží v náručí a pláče štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už je to rok od té chvíle. S Dvořákovými jsme stále v kontaktu – slavíme společně narozeniny obou kluků, jezdíme na výlety do ZOO i na chalupu do Krkonoš. Občas mám pocit, že mám dvě děti – jedno vlastní a jedno vypůjčené od osudu.

Někdy si říkám: Udělala bych dnes něco jinak? Je krev opravdu silnější než láska? A co byste udělali vy na mém místě?