Moji rodiče nikdy nepoznají své vnoučata kvůli chamtivosti: Zavolali, aby se omluvili, ale nedokázal jsem jim odpustit

„Tohle je tvoje vina, Jano! Kdybys nebyla tak hloupá, nikdy bychom nebyli v téhle situaci!“ slyšel jsem tátu křičet na mámu už poněkolikáté ten týden. Seděl jsem schoulený za dveřmi našeho malého bytu v paneláku na Jižním Městě a snažil se nerozbrečet. Byl mi teprve šest, ale už tehdy jsem věděl, že něco je špatně. Máma nikdy nevystudovala vysokou školu a táta jí to neustále předhazoval. „Kdybys měla aspoň maturitu, mohla bys něco dokázat!“ říkal jí často, zatímco ona jen tiše skláněla hlavu a utírala si slzy.

Žili jsme tehdy s babičkou a dědou v jednom bytě. Bylo nás tam hodně – já, máma, táta, sestra Klára, babička Marie a děda František. Všichni jsme se mačkali v malých pokojích, ale bylo nám spolu dobře. Každou neděli jsme společně obědvali svíčkovou a smáli se u stolu. Jenže pak děda onemocněl a všechno se změnilo.

Pamatuju si ten den, kdy děda zemřel. Máma plakala v kuchyni a babička seděla nehnutě v křesle. Táta už tehdy začal mluvit o dědictví. „Marie, musíme si to rozdělit spravedlivě,“ říkal babičce. Ale spravedlnost pro něj znamenala dostat co nejvíc. Máma byla proti – chtěla, aby babička mohla zůstat v bytě, kde žila celý život. Táta ale trval na svém: „Potřebujeme peníze! Tomáš půjde za chvíli do školy, Klára taky!“ A tak začaly hádky.

Jednoho večera jsem zaslechl mámu s tátou v ložnici. „Nemůžeme přece babičku vyhodit,“ šeptala máma zoufale. „Ale co my? Co naše děti?“ odpověděl táta tvrdě. „Jestli to nepodepíšeš, postarám se o to sám.“ Druhý den ráno byla babička pryč. Prý šla bydlet k tetě Aleně do Kladna. Nikdo mi nevysvětlil proč.

Od té doby bylo doma ticho. Máma chodila jako tělo bez duše a táta byl pořád podrážděný. Začali jsme žít lépe – měli jsme nový nábytek, televizi s plochou obrazovkou a dokonce jsme jeli na dovolenou do Chorvatska. Ale štěstí to nepřineslo.

Když mi bylo dvanáct, máma jednoho dne sbalila kufr a odešla. „Musím pryč, Tomáši,“ řekla mi tiše. „Tady už nemůžu být.“ Táta mi řekl, že je to její vina – že nás opustila kvůli své slabosti. Ale já věděl své. Viděl jsem ji každý večer plakat do polštáře.

Zůstal jsem s tátou a Klárou. Táta byl čím dál víc uzavřený, často pil a hádal se i s námi. Klára začala utíkat z domu a já se uzavřel do sebe. Škola mě nebavila, kamarádi mi nerozuměli. Jediný člověk, kterému jsem mohl věřit, byla babička Marie, která mi občas tajně volala z Kladna.

Roky plynuly a já dospěl. Vystudoval jsem informatiku na ČVUT a našel si práci v Praze. Seznámil jsem se s Lenkou – byla krásná, chytrá a měla laskavé srdce. Vzali jsme se a narodily se nám dvě děti – Adélka a Matěj. Byl jsem šťastný, ale zároveň mě pronásledovala minulost.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo „Máma“ – číslo, které jsem neviděl roky. Zvedl jsem to s třesoucíma rukama.

„Tomáši… prosím tě… můžeme si promluvit?“ ozval se tichý hlas.

„O čem?“ zeptal jsem se chladně.

„O všem… o tom, co bylo… o tom, co jsme ti udělali.“

Mlčel jsem dlouho. V hlavě mi běžely všechny ty roky bolesti a zrady.

„Nechci o tom mluvit,“ řekl jsem nakonec.

„Ale my jsme udělali chybu…“

„To vím,“ přerušil jsem ji. „Ale některé chyby nejdou napravit.“

Zavěsil jsem a rozbrečel se jako malý kluk.

Lenka mě objala: „Možná bys jim měl dát šanci…“

„Nechápeš to,“ zavrčel jsem. „Oni zničili naši rodinu kvůli penězům! Kvůli chamtivosti! Kvůli tomu, že táta nikdy mámě neodpustil její minulost…“

Dny plynuly a já přemýšlel, jestli mám rodičům odpustit. Ale pokaždé, když jsem viděl své děti smát se u stolu při nedělním obědě, vzpomněl jsem si na to, jaké to bylo kdysi – než peníze rozbily naši rodinu.

Rodiče už nikdy nepoznají své vnoučata. Sami si vybrali svou cestu. A já? Pořád nevím, jestli je možné odpustit takovou zradu.

Možná bych měl být silnější… Možná bych měl odpustit kvůli sobě i svým dětem. Ale jak odpustit těm, kteří dali přednost penězům před láskou? Co byste udělali vy na mém místě?