Vyhodila jsem syna z domu a nastěhovala se k jeho ženě: Hořká pravda mateřské lásky

„Mami, tohle nemyslíš vážně!“ křičel na mě Petr, když jsem mu balila věci do staré sportovní tašky. Jeho hlas se třásl vztekem, ale v očích měl strach. Stála jsem uprostřed našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi klepaly, ale věděla jsem, že už není cesty zpět. „Myslím to naprosto vážně, Petře. Tohle je konec. Už tě tu nechci.“

Nikdo mě nechápe. Ani moje sestra Jana, která mi volala hned druhý den: „Zbláznila ses? Vyhodit vlastního syna? Co na to řeknou sousedi?“ Ale já už nemohla dál. Roky jsem přihlížela tomu, jak se Petr mění. Po smrti mého manžela Karla – vysokého, tmavovlasého muže s hlubokým hlasem, kterého jsem milovala víc než život – se Petr uzavřel do sebe. Začal pít, hádal se s každým a nejvíc to odnášela jeho žena Lucie.

Lucie byla vždycky tichá, skromná holka z malého města u Jihlavy. Když si ji Petr přivedl domů, byla jsem šťastná. Doufala jsem, že mu pomůže najít rovnováhu. Ale místo toho jsem sledovala, jak se z mého syna stává někdo cizí. Křik, rozbité skleničky, slzy za zavřenými dveřmi. Jednou jsem našla Lucii s modřinou na ruce. „Spadla jsem,“ šeptala a uhýbala pohledem.

V tu chvíli jsem měla zasáhnout. Ale místo toho jsem mlčela. Byla jsem zbabělá. Říkala jsem si, že je to jen období, že Petr potřebuje čas. Jenže čas nic nespravil. Naopak – všechno se zhoršovalo.

Jednoho večera přišel Petr domů opilý a začal Lucii nadávat kvůli večeři. Seděla jsem v kuchyni a slyšela každé slovo. „Jsi neschopná! Ani brambory neumíš uvařit!“ řval. Lucie stála u dřezu, ruce sevřené v pěst, oči plné slz. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál čekat.

„Dost!“ vykřikla jsem a vstoupila mezi ně. „Takhle se k ní chovat nebudeš! Jestli ti něco vadí, odejdi!“ Petr na mě zíral jako na cizího člověka. „To myslíš vážně?“

Ano, myslela jsem to vážně. A když druhý den přišel z práce a začal zase vyvolávat hádku, sbalila jsem mu věci a postavila ho před dveře. „Běž pryč, Petře. Už tě tu nechci.“

Lucie seděla na gauči a třásla se po celém těle. „Co teď budu dělat?“ ptala se tiše.

„Neboj se,“ řekla jsem jí a objala ji. „Nenechám tě v tom samotnou.“

A tak jsme spolu začaly nový život – dvě ženy v jednom bytě, které spojilo zoufalství i naděje. První týdny byly těžké. Sousedé si šeptali na chodbě, moje sestra mi přestala volat a Petr mi posílal nenávistné zprávy: „Zradila jsi mě! Jsi hrozná matka!“ Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Lucie byla jako stín. Nejedla, nemluvila, celé dny jen seděla u okna a dívala se ven. Jednou v noci jsem ji našla v kuchyni s nožem v ruce. „Už to nevydržím,“ šeptala.

Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku. „Lucie, nejsi sama. Já tě neopustím.“ Plakala dlouho a tiše, ale pak poprvé za dlouhou dobu usnula klidně.

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku u Chodovské tvrze. Povídaly jsme si o všem možném – o dětství, o snech, které jsme obě pohřbily pod tíhou každodennosti. Pomalu se začala usmívat.

Jednoho dne mi řekla: „Nikdy bych nevěřila, že mi budeš oporou právě ty.“ Usmála jsem se: „Ani já ne.“

Petr mi mezitím psal stále častěji. Nejprve výčitky: „Jak jsi mohla? Vždyť jsi moje máma!“ Pak prosby: „Mami, vrať mě domů…“ Ale já už nemohla couvnout.

Jednou večer zazvonil u dveří. Otevřela jsem jen na řetízek.

„Chci mluvit s Lucií,“ řekl tiše.

„Nemůžeš,“ odpověděla jsem pevně. „Dokud si neuvědomíš, co jsi jí udělal.“

Zavřela jsem dveře a rozplakala se. Bylo to poprvé za dlouhou dobu – plakala jsem pro svého syna i pro sebe.

Časem se situace uklidnila. Lucie si našla práci v knihovně a začala chodit na terapii. Já jí byla oporou a ona mně zase připomněla, že i po padesátce může člověk začít znovu.

Rodina mě stále nechápe. Sousedé mě pomlouvají a Petr mi neodpustil. Ale já nelituji ničeho – jen toho, že jsem nenašla odvahu dřív.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké postavit se vlastnímu dítěti? A kolik matek ještě mlčí tam, kde by měly křičet?