Když se minulost vrací: Příběh Marie z Třebíče
„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ křičel na mě Petr, starší ze synů, zatímco mladší Honza jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s čajem. V kuchyni voněla čerstvě upečená bábovka, ale napětí by se dalo krájet. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku.
„On tě přece opustil! Nechal nás tu samotné, když jsme tě nejvíc potřebovali. A teď, když je nemocný, čeká, že mu pomůžeš?“ pokračoval Petr a jeho hlas se třásl vztekem i nepochopením.
Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily vzpomínky na ten den před šestnácti lety, kdy mi Karel oznámil, že odchází. Bylo mi tehdy čtyřicet, kluci byli ještě malí. Zůstala jsem na všechno sama – na hypotéku, na výchovu, na každodenní starosti. Karel odešel za jinou ženou a já jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím.
Teď mi ale včera zavolal. Jeho hlas byl slabý, skoro jsem ho nepoznala. „Maruško… prosím tě… potřebuju pomoct. Jsem nemocný… nemám nikoho.“
Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co mám dělat. Vždycky jsem si zakládala na tom, že mám čisté svědomí. Ale co je správné? Pomoci člověku, který mě zradil? Nebo dát přednost klukům, kteří mě podrželi ve všem?
„Mami,“ ozval se tiše Honza. „Já vím, že ti ublížil. Ale… je to náš táta.“
Petr se na něj otočil: „To není žádnej táta! Táta by nás neopustil!“
V tu chvíli jsem měla pocit, že mě roztrhne vejpůl. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem klukům vysvětlovala, proč s námi Karel není. Nikdy jsem o něm nemluvila špatně – říkala jsem jim, že měl své důvody, že někdy dospělí dělají chyby.
Ale teď? Teď byl Karel zpátky v našem životě. Zlomený, nemocný a s prosbou o pomoc.
Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Maruško, co se děje?“ ptala se mě Jitka u kávovaru.
„Ozval se Karel,“ vydechla jsem a cítila, jak mi zvlhnuly oči.
Jitka mě objala: „To je těžký… Ale ty jsi vždycky byla silná. Udělej to, co cítíš jako správné.“
Odpoledne jsem šla za Karlem do nemocnice v Třebíči. Ležel na lůžku, vypadal starší a menší než si ho pamatuju. Když mě uviděl, rozplakal se.
„Promiň mi to všechno… Vím, že nemám právo tě žádat o pomoc… Ale nemám nikoho jiného.“
Sedla jsem si k němu a držela ho za ruku. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, lítosti i soucitu. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky samoty – ale i na chvíle štěstí, které jsme spolu kdysi měli.
„Karel… já ti pomůžu. Ale musíš pochopit, že pro kluky je to těžké.“
Přikývl a rozplakal se ještě víc.
Když jsem přišla domů, čekali na mě oba synové. Petr byl pořád rozčilený.
„Tak co? Pomůžeš mu?“
„Ano,“ řekla jsem tiše. „Nemůžu ho nechat umřít samotného.“
Petr vybuchl: „A co my? Co tvoje rodina? On si to nezaslouží!“
Honza jen mlčel a díval se do země.
Dny plynuly a já jsem trávila čas mezi prací, nemocnicí a domovem. Bylo to vyčerpávající – fyzicky i psychicky. Petr se mnou skoro nemluvil. Honza mi občas pomohl s nákupem pro Karla, ale bylo vidět, že je z toho taky zmatený.
Jednou večer jsme seděli s Karlem u jeho nemocničního lůžka a on mi řekl: „Maruško… já vím, že už to nezměním. Ale děkuju ti za všechno.“
Cítila jsem slzy v očích. „Karel… proč jsi odešel?“
Podíval se na mě smutnýma očima: „Byl jsem zbabělec. Myslel jsem si, že jinde najdu štěstí… Ale nikdy jsem nepřestal myslet na tebe a kluky.“
V tu chvíli jsem pochopila, že odpuštění není o tom zapomenout – ale o tom pustit minulost a jít dál.
Když Karel po několika týdnech zemřel, byla jsem u něj. Držela jsem ho za ruku až do poslední chvíle.
Po pohřbu jsme seděli doma u stolu – já, Petr i Honza. Bylo ticho.
„Mami… promiň,“ řekl najednou Petr a objal mě.
Objala jsem ho zpátky a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.
Teď často přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla bych být tvrdší? Nebo je odpuštění to největší vítězství? Co byste udělali vy?