Proč mi dcera nechce představit svého přítele?

„Kláro, proč mi ho nechceš představit? Copak mi nevěříš?“ vyhrkla jsem, když jsem ji načapala, jak si v předsíni potichu nazouvá boty. Bylo už skoro jedenáct večer a já jsem seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, neschopná usnout. Klára se na mě ani nepodívala. „Mami, prosím tě, neřeš to. Jdu jen za kamarádkou.“ Její hlas byl odměřený, skoro cizí. V tu chvíli mě bodlo u srdce – vždyť jsme si byly vždycky tak blízké! Když byla malá, svěřovala se mi se vším, i s těmi největšími hloupostmi. Teď přede mnou zavírá dveře.

Celé týdny jsem si lámala hlavu, kde se stala chyba. Vždyť jsem ji vychovávala sama, po tom, co nás její otec opustil kvůli jiné ženě. Byly jsme na všechno dvě. Smály jsme se spolu u pohádek, plakaly u rozbitých kolen a já jí slibovala, že jí nikdy nebudu lhát. Jenže teď lže ona mně. Vím to jistě – v mobilu má uložené zprávy od někoho „Karel“, a když jsem jednou vešla do jejího pokoje bez zaklepání, rychle schovala telefon pod polštář.

Začala jsem být podezřívavá. Co když je ten Karel nějaký podivín? Nebo je starší? Nebo – nedejbože – dělá něco nelegálního? V hlavě mi vířily ty nejhorší scénáře. Sousedka paní Novotná mi jednou říkala, jak její dcera začala chodit s nějakým grázlem a skončila na drogách. To se přece nemůže stát i nám! Musím zjistit pravdu.

Jednoho dne jsem se rozhodla jednat. Počkala jsem, až Klára odejde do školy, a začala prohledávat její pokoj. Cítila jsem se hrozně – jako špeh nebo zloděj ve vlastním domě. Ale mateřský strach byl silnější než výčitky svědomí. V šuplíku jsem našla lístek do kina pro dva na jméno „Karel Dvořák“. Srdce mi poskočilo – aspoň vím příjmení! Rychle jsem si ho zapsala do notýsku.

Odpoledne jsem šla za kamarádkou Lenkou, která pracuje na matrice. „Lenko, prosím tě, můžeš mi zjistit něco o Karlu Dvořákovi? Je to asi Klářin přítel.“ Lenka se na mě podívala s pochopením i trochou výčitky: „Jani, není to už trochu moc? Klára je dospělá.“ Ale já trvala na svém.

Za pár dní jsem měla informace: Karel je o dva roky starší než Klára, studuje na ČVUT a bydlí s rodiči na Proseku. Nic podezřelého. Přesto mě to neuklidnilo – proč ho tedy Klára tají?

Začala jsem ji nenápadně sledovat. Jednou večer jsem ji viděla nastupovat do tramvaje s vysokým klukem v černé bundě. Šli spolu ruku v ruce a smáli se. Měla jsem chuť za nimi běžet a oslovit je, ale zůstala jsem stát na zastávce jako solný sloup.

Doma jsem byla čím dál nervóznější a naše hádky přibývaly. „Mami, proč mi pořád lezeš do věcí? Nemůžeš mi prostě věřit?“ křičela na mě jednoho večera Klára se slzami v očích. „Já tě jen chráním! Nechci, abys dopadla jako já!“ vykřikla jsem zoufale a v tu chvíli mi došlo, že mluvím spíš o sobě než o ní.

Klára se sbalila a odešla k babičce. Dny bez ní byly prázdné a tiché. Chyběla mi její přítomnost, její smích i její nepořádek v koupelně. Začala jsem si uvědomovat, že moje posedlost kontrolou ji jen odhání dál ode mě.

Jednoho dne mi zavolala máma: „Jano, přijď si promluvit s Klárou. Je tu smutná.“ Sedla jsem na autobus a celou cestu přemýšlela, co jí řeknu. Když jsem vešla do obýváku, Klára seděla shrbená v křesle a dívala se do země.

„Klárko… promiň mi to všechno,“ začala jsem tiše. „Bála jsem se o tebe tak moc, až jsem tě ztratila.“

Klára mlčela dlouho, pak zašeptala: „Mami… já ti chtěla Karla představit až budu mít jistotu, že je to vážné. Nechtěla jsem tě zklamat dalšími rozchody.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme obě zranitelné – ona ze strachu zklamat mě, já ze strachu ji ztratit. Objaly jsme se a plakaly spolu jako kdysi dávno.

Dnes už Karla znám a vím, že je to slušný kluk. Ale pořád si kladu otázku: Proč je tak těžké pustit děti z náruče? A kdy poznáme, že už je čas jim důvěřovat?