Když ti sousedé otevřou oči: Příběh zrady a odvahy v srdci Prahy

„Ivano, promiň, že tě s tím otravuju, ale musím ti něco říct…“ Jana stála mezi dveřmi našeho bytu, nervózně si pohrávala s klíči a vyhýbala se mému pohledu. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo pondělí večer, venku pršelo a já právě přišla z práce domů, unavená a těšila jsem se na klid. Místo toho mě čekala tahle věta, která mi měla změnit život.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem už tušila, že to nebude nic dobrého. Jana se zhluboka nadechla. „Víš… poslední týdny jsem si všimla, že když nejsi doma, chodí k vám nějaká žena. Nejdřív jsem si myslela, že je to třeba nějaká kamarádka nebo kolegyně, ale… Ivano, ona tam bývá dlouho. A Petr… no, nechci ti ubližovat, ale myslím, že bys to měla vědět.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o rám dveří a snažila se popadnout dech. „Děkuju, Jano,“ zašeptala jsem a zavřela za ní dveře. V hlavě mi vířily myšlenky jako splašené včely. Petr? Můj Petr? Ten, který mi každý večer říká, jak mě miluje? Ten, se kterým jsme spolu už deset let a máme malou dceru Aničku?

Celý večer jsem seděla v kuchyni, zírala do prázdna a snažila se najít odvahu zeptat se ho na pravdu. Když přišel domů, tvářil se jako vždycky – unavený z práce, trochu podrážděný, ale jinak normální. „Ahoj,“ řekl a políbil mě na tvář. Cítila jsem jeho parfém a najednou mi byl cizí.

„Petře… můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

„Jasně, co se děje?“ odpověděl bezstarostně a začal si sundávat kabát.

„Chodí k nám někdo, když nejsem doma?“

Zarazil se. Na vteřinu mu cukly koutky úst a pak nasadil masku klidu. „Co to je za otázku? Samozřejmě že ne.“

„Jano říkala…“

„Jana? Ta drbna? Prosím tě, Ivano, nenech se ovlivnit sousedkama.“

Ale já už věděla své. Ta nejistota mě začala rozežírat zevnitř. Další dny jsem byla jako na trní. Pozorovala jsem Petra, hledala v jeho chování stopy lži. Byla jsem paranoidní? Nebo jen slepá?

Jednoho dne jsem si vzala volno v práci a rozhodla se zjistit pravdu sama. Schovala jsem se do kavárny naproti našemu domu a čekala. Po hodině jsem ji uviděla – mladou ženu s dlouhými vlasy, která zazvonila u našeho bytu. Petr ji pustil dovnitř.

V tu chvíli mi bylo na zvracení. Chtěla jsem tam vběhnout a křičet, ale místo toho jsem jen seděla a brečela do kapesníku. Když odešla, šla jsem domů. Petr byl v obýváku a díval se na televizi.

„Byla tady,“ řekla jsem tiše.

Petr ztuhl. „O čem to mluvíš?“

„Viděla jsem ji. Seděla jsem naproti v kavárně.“

Dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Ivano… je mi to líto.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – společné víkendy na chalupě u Mělníka, večery u vína, smích Aničky – všechno bylo najednou pryč nebo aspoň rozbité na tisíc kousků.

Následovaly týdny plné hádek a ticha. Petr tvrdil, že to byla jen chyba, že mě miluje a nechce o mě přijít. Ale já už mu nevěřila. Každý pohled na něj mi připomínal tu zradu.

Nejhorší bylo vysvětlit to Aničce. „Maminko, proč jsi smutná?“ ptala se mě jednou večer v posteli.

„Někdy jsou dospělí smutní,“ odpověděla jsem a políbila ji do vlasů.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe i to, proč jsem tak dlouho zavírala oči před pravdou. Moje máma mi říkala: „Ivanko, musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic.

Jednoho dne mi Jana zazvonila znovu. „Ivano… promiň, jestli jsem ti ublížila.“

Objala jsem ji. „Neublížila jsi mi. Otevřela jsi mi oči.“

Začala jsem pomalu stavět svůj život znovu – bez Petra. Bylo to těžké a osamělé. Lidé v domě si šeptali za zády; v českých panelácích se drby šíří rychleji než koronavirus. Ale já už věděla jedno: radši budu sama než žít ve lži.

Dnes je to rok od chvíle, kdy mi Jana řekla pravdu. S Petrem jsme rozvedení, Anička je u mě většinu času a já mám novou práci v knihovně na Vinohradech. Někdy je mi pořád smutno – hlavně večer, když usínám sama – ale už vím, že mám sílu začít znovu.

A tak si někdy večer sednu k oknu s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kolik lidí kolem nás žije ve lži jen proto, že se bojí pravdy? A co byste udělali vy na mém místě?