Když máma odešla do důchodu: Kolik obětí je ještě správných?

„Proč jsi mi zase neposlala peníze? Už je konec měsíce!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem zvedla hovor. Máma. Její hlas byl ostrý, podrážděný, a já cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Stála jsem v kuchyni našeho dvoupokojového bytu na sídlišti v Brně, kde jsem právě sklízela drobky po dětech ze stolu. „Mami, víš, že jsme měli s Petrem teď větší výdaje… děti byly nemocné a opravovali nám kotel,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě přerušila: „To mě nezajímá! Já už nemám z čeho žít. Vždyť víš, že důchod sotva stačí na nájem a léky.“

Položila jsem telefon a opřela se o linku. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené. Kdy se tohle všechno změnilo? Kdy se z mojí mámy stala žena, která mi vyčítá každou korunu? Vždyť to byla ona, kdo mi s tátou daroval tenhle byt, když jsme se s Petrem brali. Byt, který jsme museli roky opravovat, protože byl v dezolátním stavu. Každý pokoj jsme dávali dohromady po večerech a o víkendech, když děti spaly. A teď mám pocit, že všechno, co děláme, je pořád málo.

Petr přišel domů později. „Volala ti zase tvoje máma?“ zeptal se tiše, když viděl můj výraz. Přikývla jsem. „Zase peníze?“ Přikývla jsem znovu. „Lucko, my už to fakt neutáhneme. Vždyť platíme školku, kroužky, teď ještě ten kotel… Já chápu, že jí chceš pomoct, ale co naše děti? Co my?“

Sedli jsme si spolu ke stolu. Děti už spaly a v bytě bylo ticho. „Víš,“ začala jsem opatrně, „já mám pocit viny pokaždé, když jí nepošlu peníze. Ale zároveň mám vztek. Jako by jí vůbec nezajímalo, jak se máme my.“ Petr mě pohladil po ruce. „Tvoje máma byla vždycky tvrdá ženská. Ale teď… možná je to i tím věkem. Strachuje se o sebe.“

Vzpomněla jsem si na dětství. Máma byla přísná, ale spravedlivá. Táta pracoval na dráze a domů chodil pozdě večer. Máma držela domácnost pohromadě – vařila, prala, šetřila každou korunu. Nikdy si nestěžovala. Ale taky nikdy neprojevila moc lásky. Když jsem byla malá a rozbila hrnek, dostala jsem vynadáno. Když jsem přinesla jedničku ze školy, řekla jen: „To je tvoje povinnost.“

Když odešla do důchodu, byla nejdřív ráda – těšila se na klid a zahrádku na chatě u Tišnova. Jenže pak přišel covid a všechno se změnilo. Táta onemocněl a za půl roku zemřel. Máma zůstala sama v paneláku na Lesné a začala být čím dál uzavřenější a podrážděnější.

Začali jsme jí s Petrem posílat každý měsíc dva tisíce korun navíc k jejímu důchodu. Ze začátku byla vděčná – aspoň to říkala. Ale postupně se to změnilo v samozřejmost. Když jsme jednou poslali méně, volala mi hned druhý den a vyčetla mi to.

Jednou jsem za ní přijela osobně. Seděla u stolu v kuchyni a koukala do prázdna. „Mami, proč jsi tak naštvaná?“ zeptala jsem se opatrně. „Protože už mě všechno bolí a nikdo mě nepotřebuje,“ řekla tiše. „Ty máš svůj život, děti… Já tu jen sedím a čekám.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale odstrčila mě: „Nech toho! Nejsem žádná chudinka.“

Cestou domů jsem brečela v autě. Cítila jsem bezmoc i vztek. Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi pomocí rodičům a vlastním životem? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá dcera?

Petr navrhl: „Co kdybychom jí místo peněz nabídli něco jiného? Třeba ji vzali na výlet nebo jí pomohli s nákupem?“ Zkusili jsme to – ale máma odmítla: „Na co mi bude výlet? Potřebuju peníze!“

Začali jsme s Petrem víc mluvit o tom, jestli je správné v tom pokračovat. On byl čím dál víc přesvědčený, že bychom měli přestat – nebo aspoň snížit částku. Já měla strach – co když ji tím zlomím? Co když si bude myslet, že ji nemám ráda?

Jednou večer jsem seděla u počítače a dívala se na naše výpisy z účtu. Došlo mi, že už několik měsíců žijeme od výplaty k výplatě – a přitom máme byt po rodičích! Kolik rodin v Česku by za to dalo nevímco… A stejně mám pocit selhání.

Napsala jsem mámě dlouhou zprávu: „Mami, máme teď sami těžší období. Nemůžeme ti posílat tolik peněz jako dřív. Ale ráda bych za tebou častěji jezdila nebo ti pomohla jinak.“ Odpověď přišla až druhý den: „Dělej jak myslíš.“

Od té doby spolu mluvíme méně často. Občas mám výčitky svědomí – hlavně když slyším od známých historky o tom, jak někdo nechal rodiče napospas stáří. Ale zároveň cítím úlevu.

Někdy večer sedím u dětského pokoje a poslouchám smích svých dětí. Přemýšlím: Kolik obětí je ještě správných? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A není čas myslet taky trochu na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné přestat pomáhat vlastní mámě – nebo je to sobectví?