Ztráta a znovuzrození: Jak jsem se stala paní svého osudu – skutečný příběh české ženy

„Nechci tě už nikdy vidět, Aleno. Všechno je tvoje vina!“ křičel na mě Petr, když práskl dveřmi našeho bytu v paneláku na Proseku. Jeho hlas mi ještě dlouho zněl v uších, zatímco jsem stála v předsíni, v ruce klíče, které už neměly žádný význam. V ten den jsem přišla o všechno – manžela, domov i pocit bezpečí. Bylo mi čtyřicet jedna a měla jsem pocit, že můj život skončil.

Všechno začalo nenápadně. Petr byl poslední měsíce podrážděný, často se vracel domů pozdě a mlčel. Já se snažila udržet domácnost pohromadě, pracovala jsem jako účetní v malé firmě a starala se o naši dceru Kláru. Jednoho večera jsem našla v jeho kapse účtenku z hotelu v centru Prahy. Když jsem se ho zeptala, začal křičet a obviňovat mě z nedůvěry. O dva týdny později mi oznámil, že má jinou a že odchází.

Zůstala jsem sama s Klárou v bytě, který byl psaný na Petra. Jeho matka, paní Novotná, mi dala jasně najevo, že bych měla odejít. „Myslela jsem si, že budeš lepší manželka,“ řekla mi chladně při poslední návštěvě. Moje vlastní matka mi vyčítala, že jsem měla být tolerantnější: „Všichni chlapi občas zabloudí, Alenko. Měla jsi to vydržet kvůli Klárce.“

Byla jsem zoufalá. Každý den jsem chodila do práce s knedlíkem v krku a večer brečela do polštáře. Klára byla tichá, uzavřená do sebe. Jednou večer za mnou přišla do kuchyně: „Mami, ty už mě nemáš ráda?“ To byla rána do srdce. Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno zvládneme.

Jednoho dne mi přišel dopis od právníka – Petr chtěl byt prodat a rozdělit peníze. Znamenalo to, že musím najít nové bydlení. V práci mi šéf naznačil, že firma bude propouštět. Měla jsem pocit, že se celý svět spikl proti mně.

V té době mi zavolala moje stará kamarádka Jana: „Alčo, pojď na kafe. Musíš mezi lidi.“ Seděly jsme spolu v kavárně na Letné a já jí všechno vyklopila. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Vždycky jsi byla šikovná s čísly a papíry. Proč si nezkusíš otevřít vlastní účetní kancelář? Pomůžu ti s webem.“

Zpočátku mi to připadalo jako šílený nápad. Neměla jsem peníze ani sebevědomí. Ale když jsem se další den podívala na Kláru, jak si tiše kreslí u stolu, něco ve mně se zlomilo. Rozhodla jsem se bojovat.

Začala jsem po večerech studovat podnikání na internetu, psát si poznámky a plánovat první kroky. Jana mi opravdu pomohla – udělala mi jednoduché webové stránky a rozeslala e-maily známým. První klienti byli drobní živnostníci z okolí – paní Vondráčková z květinářství, pan Křížek od řezníka.

Bylo to těžké období. Musela jsem se učit nové věci, vyřizovat papíry na úřadech, bojovat s únavou i pochybnostmi. Petr mi posílal výhružné SMSky ohledně peněz a jeho matka rozšiřovala po rodině pomluvy. Moje matka mi stále říkala, že bych měla raději hledat nového muže než podnikat.

Jednou večer jsme s Klárou seděly na rozkládací pohovce v našem novém podnájmu v Libni. „Mami, kdy už budeme mít zase opravdový domov?“ zeptala se tiše. Slíbila jsem jí to – i když jsem sama nevěřila, že to dokážu.

Po roce tvrdé práce se začaly věci obracet k lepšímu. Měla jsem už několik stálých klientů a mohla si dovolit větší byt. Klára se začala smát častěji a já cítila poprvé po dlouhé době klid.

Jednoho dne mi zavolal Petr: „Aleno… potřebuju pomoct s daněma.“ V tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsem se změnila. Už jsem nebyla ta zlomená žena, která prosila o lásku a bezpečí. Byla jsem někdo nový – někdo silnější.

Na rodinné oslavě u příležitosti mých narozenin seděla moje matka vedle mě a tiše pronesla: „Asi jsem tě podcenila, Alenko.“ Podívala jsem se na ni a poprvé necítila vztek ani smutek – jen úlevu.

Dnes mám vlastní kancelář v Karlíně, Klára chodí na gymnázium a já vím, že i když přijde další bouře, zvládnu ji. Protože už nejsem závislá na nikom jiném než na sobě.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve strachu začít znovu? Kolik z nás čeká na povolení být šťastná? Co byste udělali vy na mém místě?