To už není ten muž, do kterého jsem se zamilovala: Příběh o tichu, tchyni a ztracené lásce

„Tohle už dál nejde, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla, jak jeho matka v kuchyni šeptá dětem, že jsem jim zase oblékla špatné ponožky. Stála jsem ve dveřích, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo. Petr seděl u stolu, ani nezvedl oči od novin. „Mami, nech toho,“ řekl tiše, ale jeho hlas byl slabý, bez přesvědčení. Jeho matka, paní Novotná, se na mě podívala s tím svým povýšeným úsměvem. „Já jen chci pro vnoučata to nejlepší. Ty jsi pořád v práci, Jana. Kdo se o ně postará?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla ta silná, ta, co všechno zvládne. Ale poslední rok mám pocit, že jsem jen hostem ve vlastním domě. Když jsme s Petrem začínali, byli jsme tým. Smáli jsme se spolu, plánovali výlety, hádali se o blbostech a pak se usmiřovali v posteli. Ale od chvíle, kdy se jeho matka nastěhovala „na pár týdnů“ po operaci kyčle, je všechno jinak.

Ty týdny se protáhly na měsíce. Nejprve jsem si říkala, že to zvládneme. Že je to jen dočasné. Ale paní Novotná si rychle našla své místo – v kuchyni, v obýváku, v našich rozhovorech. Začala komentovat všechno: jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám děti. „Za nás by tohle nebylo,“ říkávala často a Petr mlčel. A já taky.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a slyšela je v obýváku. „Petránku, nemyslíš, že by Jana mohla být doma častěji? Děti tě potřebují.“ A on? „Já vím, mami.“ Ani slovo na mou obranu. Ani pokus vysvětlit jí, že pracuju proto, abychom měli na hypotéku a kroužky pro děti.

Začala jsem si všímat, že Petr opakuje její slova. „Proč jsi dneska neuvařila?“ „Děti by měly chodit dřív spát.“ „Měla bys být víc doma.“ Každé jeho slovo mě bodalo jako nůž. Kde byl ten muž, který mě kdysi obdivoval za to, jak všechno zvládám?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem smích z dětského pokoje. Nakoukla jsem dovnitř – paní Novotná seděla na posteli a četla dětem pohádku. Děti byly šťastné. Najednou mě přepadl pocit viny – možná má pravdu? Možná bych měla být víc doma? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem běžela z práce pro děti do školky, vařila večeři a ještě do noci pracovala na počítači.

Večer jsem to zkusila s Petrem probrat. „Petře, musíme si promluvit.“ Seděli jsme naproti sobě u stolu. On si nervózně pohrával s hrníčkem. „Co je?“ zeptal se bez zájmu.

„Tvoje máma… mám pocit, že už nejsem součástí téhle rodiny. Že tu jen přebývám.“

Petr si povzdechl: „Jano, ona to myslí dobře. Pomáhá nám.“

„Ale za jakou cenu? Už spolu skoro nemluvíme! Děti slyší jen její názory. Ty… ty už nejsi ten muž, do kterého jsem se zamilovala.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl tu větu, která mi roztrhla srdce: „Nevím, jestli tě ještě miluju.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Všechno ve mně křičelo – něco řekni! Bojuj! Ale místo toho jsem vstala a odešla do ložnice.

Další týdny byly jako zlý sen. Paní Novotná byla všude – v kuchyni i v mé hlavě. Děti začaly opakovat její poznámky: „Maminko, babička říkala, že neumíš vařit svíčkovou tak dobře jako ona.“ Petr byl čím dál víc uzavřený.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Petrem a jeho matkou:

„Petře, musíš si vybrat! Buď budeš stát za mnou, nebo za ní!“

„Mami, prosím tě…“

„Já ti jen radím! Jana není dost dobrá pro naši rodinu.“

To už bylo moc i na mě. Vešla jsem do kuchyně: „Paní Novotná, tohle je můj domov! A já už takhle dál nemůžu.“

Odešla jsem do ložnice a poprvé za dlouhou dobu jsem brečela nahlas. Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a děti odvedla k mojí mamince.

Petr mi volal až večer: „Jano… co bude dál?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale musíme si nastavit hranice – kvůli dětem i kvůli sobě.“

Teď sedím u maminky v kuchyni a přemýšlím: Mám bojovat o naše manželství? Nebo odejít a ukázat dětem, že je důležité chránit sám sebe?

Co byste udělali vy? Zůstali byste kvůli dětem – nebo odešli a začali znovu?