Mezi matkou a manželkou: Když jsem pozval maminku tajně a všechno se zhroutilo

„Proč jsi mi to neřekl, Tomáši? Jak jsi mohl?“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Malá Anička se schovávala za její sukní a já jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Všechno to začalo tak nevinně – nebo jsem si to aspoň namlouval.

Moje maminka, paní Novotná, byla vždycky dominantní žena. Po smrti táty mě vychovávala sama a já byl její středobod vesmíru. Nikdy jí nestačilo, že jsem dospěl, vystudoval práva a našel si ženu, která mě miluje. Pořád mi volala, radila, jak mám žít, a když jsem jí oznámil, že čekáme dítě, rozplakala se – ne radostí, ale strachem, že ji opustím.

Lucie to nikdy neměla s mojí mámou jednoduché. Maminka ji považovala za vetřelce, která mě odvádí od rodiny. Snažil jsem se být prostředníkem, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem selhával. Lucie mi jednou řekla: „Buď s námi, nebo s ní.“ Ale já jsem nedokázal volit.

Když se narodila Anička, maminka ji chtěla vidět hned v porodnici. Lucie byla po císaři slabá a odmítla návštěvy. Maminka to brala jako urážku. Od té doby mezi nimi panovalo napětí. Roky jsme žili v jakémsi příměří – maminka volala jen mně, Lucie se jí vyhýbala.

Jednoho dne mi maminka zavolala: „Tomáši, už je to rok a já svou vnučku neviděla. Copak nemám právo?“ V jejím hlase byl smutek i výčitka. A já podlehl. Domluvili jsme se, že přijde v sobotu dopoledne, když bude Lucie s Aničkou na plavání. Jenže ten den Anička onemocněla a zůstaly doma.

Když maminka zazvonila u dveří, Lucie právě vařila polévku. Otevřel jsem a v tu chvíli mi došlo, jak strašně špatný nápad to byl. Maminka vešla dovnitř s dárky a hned začala Aničku objímat. Lucie ztuhla. „Co tady děláte?“ zeptala se chladně.

„Přišla jsem konečně poznat svou vnučku,“ odpověděla maminka a podívala se na mě s vítězným úsměvem. Lucie mě probodla pohledem: „Ty jsi ji pozval? Bez mého vědomí?“

Snažil jsem se vysvětlovat: „Chtěl jsem jen… abyste si k sobě našly cestu.“ Ale bylo pozdě. Lucie vzala Aničku do náruče a odešla do ložnice. Maminka zůstala stát v předsíni a začala plakat.

Ten den skončil hádkou století. Maminka mi vyčetla, že jsem slaboch a nechám si poroučet od ženy. Lucie mi řekla, že už mi nikdy nebude věřit. Dny poté byly tiché a studené. Lucie se mnou nemluvila, Anička cítila napětí a já měl pocit, že jsem ztratil všechno.

Začal jsem chodit domů později, abych nemusel čelit tichu. Maminka mi volala každý večer: „Tomáši, ona tě ničí! Přijď domů ke mně.“ Ale já už nevěděl, kde je můj domov.

Jednou v noci jsem slyšel Lucii plakat v koupelně. Vešel jsem za ní a ona šeptala: „Proč jsi mě zradil? Já ti věřila.“ Sedl jsem si vedle ní na studené dlaždice a poprvé v životě nevěděl, co říct.

Maminka mi druhý den poslala dlouhý dopis – ručně psaný na papíře s modrými kvítky. Psala o tom, jak je sama a jak ji bolí, že mě ztrácí. Psala o tom, jak ji Lucie nikdy nepřijala do rodiny a jak je to nespravedlivé. Četl jsem ten dopis několikrát a pokaždé mě bodlo u srdce.

Lucie mezitím začala balit věci do krabic. „Odjíždím k mámě na Moravu,“ řekla tiše. „Potřebuju čas.“ Anička se mě držela za ruku a ptala se: „Tatínku, proč je maminka smutná?“ Nedokázal jsem jí odpovědět.

Zůstal jsem v prázdném bytě sám se svými myšlenkami. Přemýšlel jsem o tom, kde jsem udělal chybu. Chtěl jsem jen spojit dvě nejdůležitější ženy svého života – místo toho jsem je obě ztratil.

Dny plynuly pomalu. Volal jsem Lucii každý večer, ale nebrala mi telefon. Maminka mi posílala polévky ve sklenicích a psala zprávy: „Máš aspoň teplé ponožky?“ Ale já měl pocit, že už nejsem ani synem, ani manželem.

Jednoho dne mi přišel dopis od Lucie: „Možná jednou pochopíš, že důvěra je víc než rodinné povinnosti.“ Seděl jsem u kuchyňského stolu a brečel jako malý kluk.

Teď tu sedím sám v našem bytě a přemýšlím – musíme si v rodinách vždycky ubližovat? Je možné být dobrým synem i manželem zároveň? Nebo je rodina jen jiný název pro bolest?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou k rodičům a vlastní rodinou?