Odmítla jsem hlídat vnučku a roztrhla rodinu: Jsem opravdu sobec?

„Takže ty opravdu odmítáš pohlídat Aničku? Jen na pár hodin, mami! Vždyť víš, že máme s Honzou tu důležitou schůzku,“ vyhrkla na mě Petra, synova žena, s očima plnýma výčitek. Stála uprostřed naší kuchyně, v ruce držela dětskou bundu a její hlas se třásl napětím. Syn Tomáš stál za ní, ruce zkřížené na prsou, a mlčel.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Celý život jsem byla ta, která vždycky pomohla. Když byl Tomáš malý, vzdala jsem se práce, abych ho mohla vychovávat. Když byl nemocný, nespala jsem celé noci. Když se rozvedl, byla jsem to já, kdo mu pomáhal znovu najít pevnou půdu pod nohama. A teď, když už mám konečně čas na sebe – na keramiku, na procházky s kamarádkami, na čtení knih, které jsem si celý život odkládala – mám zase všechno odložit?

„Petro, já… Já už nemůžu. Potřebuju trochu času pro sebe,“ řekla jsem tiše a dívala se do stolu. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy se všechno změní.

Petra se nadechla a její hlas ztvrdl: „To myslíš vážně? Vždyť jsi doma! Co jiného máš na práci?“

Tomáš se konečně ozval: „Mami, vždyť jsi nám vždycky pomáhala. Proč teď ne?“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a smutku. „Protože už nechci být jenom babička na zavolání! Chci žít taky svůj život! Je mi šedesát pět a mám pocit, že jsem nikdy nebyla sama sebou.“

Petra protočila oči: „To je neuvěřitelné. Všichni tvoji známí hlídají vnoučata rádi. Jen ty jsi pořád nějaká jiná.“

Zůstala jsem sedět u stolu ještě dlouho poté, co odešli. V kuchyni bylo ticho a já slyšela jen tikot hodin. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsem Tomáše vodila do školky, jak jsme spolu pekli bábovku, jak jsem mu četla pohádky před spaním. Vždycky jsem byla ta silná, ta spolehlivá. Ale kdo byl silný pro mě?

Druhý den mi volala sestra Jana. „Co jsi to provedla? Tomáš mi volal úplně rozčílený! Prý jsi odmítla hlídat Aničku a Petra brečela celou noc.“

„Jani, já už prostě nemůžu pořád jenom dávat. Chci taky něco zažít. Vždyť víš, jak dlouho jsem snila o tom kurzu keramiky…“

„Ale vždyť Anička je tvoje vnučka! To je přece radost!“

„Ano, je to radost. Ale taky závazek. A já už nechci být pořád jenom ta hodná babička.“

Sestra si povzdechla: „No nevím, jestli ti to rodina odpustí.“

Celý týden bylo ticho. Nikdo mi nevolal, nikdo nepřišel. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Poprvé za mnoho let jsem šla sama do kina. Seděla jsem v tmavém sále mezi cizími lidmi a poprvé za dlouhou dobu jsem si připadala svobodná.

Ale pak přišla neděle a s ní i prázdnota. Zvykla jsem si na dětský smích v bytě, na drobné ručky objímající mě kolem krku. Chyběla mi Anička – její otázky, její smích i její neposednost.

Večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, nevím, co se to s tebou děje. Petra je z tebe zklamaná a já taky. Vždycky jsi byla naše opora. Teď jsi nás nechala ve štychu.“

Seděla jsem u okna a dívala se do tmy. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi zněla Petrova slova: „Jen ty jsi pořád nějaká jiná.“ Možná opravdu nejsem jako ostatní babičky. Možná nejsem dost dobrá matka ani tchyně.

Ale pak jsem si vzpomněla na maminku. Jak celý život dřela pro rodinu a nikdy si nic nedopřála. Zemřela unavená a zahořklá. Přísahala jsem si tehdy, že já takhle neskončím.

Další týden mě potkala sousedka paní Novotná na chodbě: „Slyšela jsem, že máš doma dusno kvůli vnučce… Víš co? Já ti rozumím. Taky bych chtěla někdy myslet jen na sebe.“

Najednou jsem zjistila, že nejsem sama. Že i jiné ženy kolem mě cítí únavu z nekonečných očekávání rodiny.

Po měsíci mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň. Asi jsme byli nespravedliví. Ale víš… Anička se ptá, kdy zase přijde k babičce.“

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

„Přijde ráda… Ale tentokrát jen když budu moct a budu chtít. Už nechci být samozřejmost.“

Tomáš chvíli mlčel: „Rozumím… Snad to zvládneme.“

Zavěsila jsem a poprvé po dlouhé době se usmála sama pro sebe. Možná nejsem dokonalá babička ani matka. Ale konečně začínám být sama sebou.

A tak se ptám: Je opravdu špatné chtít žít i svůj vlastní život? Nebo je sobectví jen to, když pořád zapomínáme sami na sebe?