Nevěsta beze mě: Příběh nevlastní matky, která nebyla pozvána na svatbu
„To snad nemyslíš vážně, Lucko!“ slyším svého muže Petra, jak křičí do telefonu. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Včera přišla poštou svatební pozvánka pro Petra – jen pro něj. Já, Jana, jeho žena už osm let, jsem nebyla pozvána na svatbu jeho dcery Lucie.
„Tohle je tvoje rodina! Jana je součástí našeho života!“ pokračuje Petr, ale vím, že Lucie na druhém konci linky jen mlčí nebo odsekává. Slyším v jeho hlase zoufalství i vztek. Když zavěsí, chvíli jen stojí a dívá se na mě. „Ona tě tam nechce. Prý by to bylo divné. Prý nejsi její rodina.“
Zamrazí mě. Vždyť jsem ji vychovávala od jejích dvanácti let! Byla jsem u její maturity, pomáhala jí s prvními láskami, utírala slzy po rozchodu s tím klukem z gymplu. A teď? Jsem pro ni cizí člověk.
Petr chodí po bytě jako lev v kleci. „Tohle jí nedaruju! Zavolám Aleně.“ Jeho bývalá žena. Ta, která mě nikdy neměla ráda, ale vždycky se tvářila slušně kvůli Lucii. Petr vytáčí číslo a já slyším útržky rozhovoru: „Aleno, Lucka nepozvala Janu… Ano, slyšíš dobře… Ne, to není v pořádku…“
Sedím u stolu a v hlavě mi běží vzpomínky. První Vánoce s Luckou, kdy se na mě dívala s podezřením a já se snažila být co nejmilejší. Jak jsme spolu pekly cukroví a ona mi poprvé řekla „Jano, ty to děláš líp než máma.“ Jak jsme spolu jely na výlet do Krkonoš a ona se mi svěřila, že má strach z budoucnosti. Vždycky jsem si myslela, že jsme si blízké.
Když Petr zavěsí, sedne si naproti mně. „Alena říká, že je to Luckčina volba. Že prý má právo rozhodnout, koho chce na svatbě.“
„A co ty?“ zeptám se tiše.
Petr se na mě podívá a v očích má slzy. „Já bych chtěl, abys tam byla. Ale nechci jí kazit den.“
Mlčíme. V bytě je ticho, jen hodiny tikají. Připadám si zbytečná. Jako bych byla jen doplněk v jejich rodině, někdo, kdo je tu jen do počtu.
Druhý den ráno najdu na stole lístek: „Jdu za Luckou. Musíme si promluvit.“ Celý den přemýšlím, co jí asi řekne. Jestli ji přesvědčí. Jestli vůbec chci být na svatbě, kde mě nevítají.
Odpoledne přijde Petr domů unavený a smutný. „Nezměnila názor,“ řekne jen.
Večer mi volá moje sestra Martina. „Jani, co se děje? Petr mi psal…“ Rozpláču se jí do telefonu. „Já už nevím, co mám dělat. Snažila jsem se být pro Lucku druhou mámou…“
Martina mě uklidňuje: „Někdy lidi prostě nejsou schopní ocenit to dobré, co pro ně děláš.“
Ale já vím, že to není tak jednoduché. Vždycky jsem cítila, že mezi mnou a Luckou je neviditelná zeď. Nikdy mi neřekla „mami“. Nikdy mě neobjala jen tak.
Týdny plynou a přípravy na svatbu vrcholí. Petr je čím dál víc uzavřený do sebe. Večer sedíme u televize a on najednou řekne: „Možná jsme ji k tomu nějak dotlačili… Možná jsme moc tlačili na pilu.“
„Myslíš?“ ptám se.
„Možná by bylo lepší ji nechat být.“
Ale já to neumím. Bolí mě to víc než jakýkoli rozchod nebo hádka v životě.
Den svatby přijde rychleji, než bych čekala. Petr odchází v obleku a já zůstávám doma sama. Dívám se z okna na prázdnou ulici a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Odpoledne mi přijde zpráva od Lucky: „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala. Ale dneska chci mít kolem sebe jen svou rodinu.“
Slzy mi tečou po tváři a já si uvědomuju, že pro ni nikdy rodina nebudu.
Večer se Petr vrací domů později než obvykle. Je unavený a smutný. Sedne si ke mně na gauč a obejme mě.
„Bylo to krásné… Ale chyběla jsi tam,“ zašeptá.
A já jen tiše přikývnu.
Dny plynou dál a já se snažím najít nový smysl ve svém životě. Přemýšlím o tom, co znamená být nevlastní matkou v české rodině – jestli je možné někdy opravdu patřit mezi ostatní.
Možná je čas začít myslet víc na sebe a méně na to, co si o mně myslí ostatní.
A tak se ptám sama sebe: Je možné být součástí rodiny, když vás někdo odmítá? A kdy přijde chvíle přestat bojovat o místo u stolu, kde pro vás možná nikdy nebylo místo?