Když ti někdo rozbije srdce: Příběh Jany a Petra

„Kdo je ta Lucie?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho mobilu našla zprávy plné srdíček a slibů. Petr se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé v životě. „Jano, to není tak, jak si myslíš…“ začal, ale já už věděla dost. V tu chvíli mi hlavou běželo tisíc myšlenek. Vždyť jsme spolu už patnáct let, máme dvě děti, společný byt na Jižním Městě a tolik společných vzpomínek. Jak mohl?

Všechno to začalo nenápadně. Poslední měsíce byl Petr odtažitý, často zůstával v práci déle, domů chodil unavený a na všechno odpovídal jednoslovně. Myslela jsem si, že je to kvůli stresu v práci – jeho šéfka paní Novotná prý byla nesnesitelná – ale teď mi došlo, že to byla jen výmluva. Jednoho večera, když Petr usnul na gauči s mobilem v ruce, jsem to nevydržela a podívala se do jeho zpráv. A tam byla ona. Lucie. „Miluju tě,“ psal jí. „Už brzy budu jen tvůj.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Seděla jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. V hlavě mi zněla slova mojí maminky: „Janičko, nikdy nevěř chlapovi na sto procent.“ Ale já jsem věřila. Věřila jsem mu, když jsme spolu ve dvaceti jeli stopem do Chorvatska, když jsme si brali hypotéku, když jsme se hádali o tom, jestli dát dceru na gympl nebo na uměleckou školu. Věřila jsem mu i tehdy, když jsme neměli peníze a on slíbil, že všechno zvládneme.

Druhý den ráno jsem ho postavila před hotovou věc. „Přečetla jsem si tvoje zprávy s Lucií. Chci vědět pravdu.“ Petr zbledl a dlouho mlčel. Pak jen tiše řekl: „Jano, já už nevím, co mám dělat. S tebou je to poslední dobou jen samá hádka a výčitky. Lucie mi rozumí…“ V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. „A co děti? Co naše rodina? To ti je všechno jedno?“ křičela jsem.

Děti byly u babičky na víkend, takže jsme měli čas si to vyříkat. Ale místo toho jsme se jen hádali. Petr tvrdil, že už mě nemiluje tak jako dřív, že prý jsme si odcizili. Já mu vyčetla všechno – od toho, že nikdy nevynesl koš bez připomínky, až po to, že zapomněl na naše výročí svatby.

Večer jsem seděla sama v ložnici a přemýšlela, co dál. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Zuzaně. „Jani, rozveď se s ním! Najdi si někoho lepšího!“ radila mi přes slzy smíchu i vzteku. Ale já nevěděla, jestli to dokážu. Co když už nikoho nenajdu? Co když děti budou trpět?

Další dny byly jako zlý sen. Petr spal na gauči a doma bylo ticho jako před bouří. Děti něco tušily – dcera Anička se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Syn Honzík zase začal nosit špatné známky ze školy.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně ke stolu a řekl: „Jano, já nevím, co mám dělat. Nechci ti ublížit, ale taky nechci žít ve lži.“ Dívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „Tak běž za ní! Jestli tě to udělá šťastným! Ale nezapomeň, že máš rodinu!“ vykřikla jsem.

Petr odešel z bytu a já zůstala sama s dětmi a svými myšlenkami. První noc jsem nespala vůbec. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Málo chápavá? Nebo prostě jen už nejsem dost dobrá?

Po týdnu se Petr vrátil domů s kufrem v ruce. „Lucie nechce být macechou tvým dětem,“ řekl tiše. „A já… já nevím, jestli dokážu žít bez vás.“ V tu chvíli jsem cítila směs vzteku i lítosti.

Začali jsme chodit na manželskou terapii k paní doktorce Koubové na Pankráci. Bylo to těžké – musela jsem poslouchat věci, které bolely. „Jano, někdy jsi moc uzavřená,“ říkal Petr. „A ty jsi nikdy neposlouchal moje potřeby!“ hádala jsem se zpátky.

Nevím, jak to dopadne. Možná se rozvedeme a každý půjdeme svou cestou. Možná najdeme cestu zpátky k sobě. Ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu slepě věřit tomu, že láska vydrží všechno.

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah po nevěře? Nebo je lepší začít znovu?