Ztracená v kruhu vlastní obětavosti: Jak jsem pomáhala synovi a jeho ženě, až jsem zapomněla na sebe

„Mami, nemůžeš nám ještě chvíli pomoct? Vždyť víš, že s Aničkou to teď máme těžké…“ Tomášův hlas zněl prosebně, skoro až vyčítavě. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi vířily myšlenky. Už třetí měsíc jsem jim vařila, prala, hlídala malého Davídka, zatímco oni oba pracovali dlouho do večera. Když jsem se jednou zmínila, že bych ráda šla na výlet s kamarádkou Janou, Anička se na mě podívala s údivem: „A kdo nám pohlídá malého? Vždyť ty jsi tu od toho, ne?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a přikývla. Vždyť jsem to byla já, kdo Tomáše vychovával sama po rozvodu s Karlem. Byla jsem jeho jedinou oporou. Všechno jsem mu dávala – čas, energii, lásku. Když si našel Aničku, byla jsem šťastná. Doufala jsem, že teď přijde čas i na mě. Ale místo toho se můj život smrskl do role neplacené chůvy a hospodyně.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a poslouchala jejich hádku za zavřenými dveřmi. „Tomáši, tvoje máma je pořád tady! Nemáme žádné soukromí!“ syčela Anička. „Ale co mám dělat? Bez ní bychom to nezvládli!“ odpověděl Tomáš zoufale. Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem pro ně přítěží? Nebo jen neviditelnou služkou?

Začala jsem si všímat, jak se mění i můj vztah s Davídkem. Když byl menší, běžel ke mně s otevřenou náručí. Teď už mě bral jako samozřejmost. „Babi, udělej mi kakao! Babi, kde mám autíčko?“ Nikdy „děkuji“, nikdy „prosím“. Jen požadavky a očekávání.

Jednoho rána jsem se probudila s těžkým pocitem v hrudi. V zrcadle jsem viděla unavenou ženu s kruhy pod očima. Kde je ta Marie, která kdysi ráda tančila, smála se a chodila do divadla? Kam zmizela?

Rozhodla jsem se promluvit si s Tomášem. „Synku, potřebuju si odpočinout. Chtěla bych jet na víkend do lázní s Janou.“ Podíval se na mě překvapeně: „Teď? Když máme tolik práce? Mami, vždyť víš, že tě potřebujeme!“ V očích měl výčitku i strach.

„Ale já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Jsem unavená. Chci taky žít svůj život.“ Tomáš mlčel. Anička jen protočila oči: „To snad nemyslíš vážně! Tak si najdeme placenou chůvu a budeme platit deset tisíc měsíčně? To si nemůžeme dovolit!“

Cítila jsem se jako sobec. Ale zároveň jsem věděla, že pokud teď neudělám něco pro sebe, jednoho dne se zhroutím.

Dny plynuly a napětí v bytě houstlo. Tomáš byl odtažitý, Anička podrážděná. Davídek začal být zlobivý a často plakal. Jednou večer přišla Anička do kuchyně: „Marie, promiňte, ale myslím, že bychom měli najít jiné řešení. Potřebujeme víc soukromí.“ Bylo to jako rána pěstí.

Odešla jsem zpátky do svého bytu na sídlišti v Modřanech. První noc jsem nemohla spát. Bylo mi smutno po Davídkovi i po Tomášovi. Ale zároveň se mi ulevilo. Ráno jsem si uvařila kávu a pustila rádio nahlas – poprvé po letech.

Začala jsem chodit na procházky s Janou, přihlásila se do kurzu keramiky a občas zašla do divadla. Ale pokaždé, když mi od Tomáše přišla zpráva „Mami, můžeš nám pohlídat Davídka?“, cítila jsem vinu i touhu být zase potřebná.

Jednou jsme seděli s Janou v kavárně na Národní třídě a ona mi řekla: „Marie, musíš myslet i na sebe. Tvoje štěstí je stejně důležité jako štěstí tvého syna.“ Přikývla jsem, ale v srdci mě to bolelo.

Po několika týdnech mi Tomáš zavolal: „Mami, promiň mi to všechno. Chybíš nám.“ V jeho hlase byla pokora i lítost.

Šla jsem k nim na návštěvu – tentokrát jen na pár hodin. Davídek mě objal a Anička mi nabídla kávu. Bylo to jiné – méně samozřejmé, víc vděčné.

Dnes už vím, že být dobrou matkou neznamená obětovat celý svůj život. Ale pořád mě trápí otázka: Kde je ta hranice mezi láskou k dítěti a láskou k sobě samé? Může být matka šťastná, když myslí i na sebe? Co si o tom myslíte vy?