Když se lednice stane hranicí: Příběh jednoho rozchodu v Praze

„Tohle je moje mléko, Lenko. Už zase jsi mi ho vypila?“ Martinův hlas zněl ostřeji než obvykle. Stála jsem u lednice v našem malém bytě na Vinohradech a v ruce držela hrnek s kávou. V tu chvíli jsem měla chuť mu ten hrnek hodit na hlavu.

„Promiň, ale bylo tam poslední. Měla jsem tě vzbudit a zeptat se, jestli si ho můžu vzít?“ odsekla jsem ironicky a zabouchla dvířka lednice tak silně, až se skleničky na polici zachvěly.

Ticho. Jen tikot hodin a vzdálený zvuk tramvaje z ulice. Martin si sedl ke stolu, otevřel notebook a začal zběsile klikat myší. Věděla jsem, že to dělá schválně – aby mi dal najevo, že už mě nechce poslouchat.

Tohle nebyla první hádka o jídlo. Poslední měsíce jsme počítali každou korunu. Martin přišel o práci v reklamce, já jsem měla zkrácený úvazek v knihovně. Všechno bylo dražší, i obyčejný chleba. Ale tohle… tohle nebylo jen o mléku.

Začali jsme si rozdělovat poličky v lednici. Jeho jogurty, moje sýry. Jeho pivo, moje minerálka. Každý měl svůj koutek, svůj svět. Když jsem omylem sáhla po jeho másle, následovala další hádka. „To je moje! Kup si svoje!“

Jednou večer jsem přišla domů pozdě z práce a našla Martina, jak lepí na naše potraviny barevné samolepky. Červená pro něj, modrá pro mě. „Aspoň bude jasno,“ řekl bez úsměvu.

Začalo to být směšné i smutné zároveň. Dva lidé v jednom bytě, kteří spolu žili pět let, teď žili vedle sebe jako spolubydlící. Přestali jsme spolu večeřet, přestali jsme si povídat o práci, o snech, o čemkoli.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem Martina v kuchyni. Šla jsem za ním a našla ho sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Martine… co se to s námi stalo?“ zašeptala jsem.

Zvedl ke mně oči plné únavy a smutku. „Nevím. Možná jsme jen unavení. Možná už to nejde spravit.“

Sedla jsem si naproti němu a chvíli jsme jen mlčeli. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu.

„Pamatuješ, jak jsme spolu poprvé vařili? Spálila jsem ti palačinky a tys řekl, že jsou nejlepší na světě,“ usmála jsem se přes slzy.

Martin se pousmál, ale ten úsměv byl cizí. „Tehdy jsme ještě věřili, že všechno zvládneme.“

Další týdny byly ještě horší. Každý den jsme kolem sebe chodili jako duchové. Když jsem jednou přišla domů a zjistila, že Martin koupil novou malou lednici jen pro sebe a postavil ji do ložnice, rozbrečela jsem se.

Volala jsem mámě do Plzně a mezi vzlyky jí vyprávěla, co se děje. „Lenko, někdy je lepší odejít dřív, než se úplně zničíte,“ řekla mi tiše.

Ale já nechtěla odejít. Nechtěla jsem být ta, která to vzdá první. Držela jsem se vzpomínek na to hezké – na výlety do Krkonoš, na společné Vánoce u jeho rodičů v Brně, na smích v posteli po ránu.

Jednoho dne přišel Martin domů dřív než obvykle. Měl v ruce krabici od bot.

„Odcházím,“ řekl prostě.

Stála jsem uprostřed kuchyně a nevěděla, co říct. Chtěla jsem ho zastavit, obejmout ho, křičet na něj… ale místo toho jsem jen mlčky sledovala, jak si balí pár věcí.

„Lenko… promiň,“ řekl ještě ve dveřích.

Zůstala jsem sama v bytě plném ticha a prázdných poliček v lednici. Dny plynuly pomalu. Chodila jsem do práce jako robot, večer seděla u televize a jedla studené těstoviny přímo z hrnce.

Jednou večer mi zavolala kamarádka Jana: „Pojď ven, nemůžeš tu hnít sama.“

Šly jsme do hospody U Jelena na rohu. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o práci, o chlapech, o životě. Když jsem jí vyprávěla o té lednici a samolepkách, rozesmála se: „To je jak z nějakýho blbýho filmu!“

Smála jsem se s ní a najednou mi došlo, že možná ještě není všemu konec. Že možná dokážu začít znovu – bez Martina, bez rozdělených poliček a tichých výčitek.

Dnes už mám novou spolubydlící – Hanku z Moravy. Lednici máme společnou a občas si navzájem sníme jogurt bez ptaní. A víte co? Svět se nezbořil.

Někdy večer sedím u okna s čajem v ruce a přemýšlím: Jak je možné, že něco tak obyčejného jako lednice dokáže rozdělit dva lidi? Nebo to byla jen poslední kapka? Co myslíte vy?