Nezaplacený dluh: Když rodina a peníze ničí vztahy

„To snad nemyslíš vážně, Petro!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni našla další upomínku od banky. „Už zase? Kolikrát ještě budeme platit za tvoji mámu?“

Petr stál u dřezu, záda napjatá jako struna. „Jana, prosím tě, ona to vrátí. Jen teď nemá…“

„Nemá už tři roky! A my mezitím žijeme od výplaty k výplatě. Myslíš, že mě baví počítat každou korunu?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem byla ta rozumná, co drží rodinu pohromadě. Ale od chvíle, kdy jsme před třemi lety půjčili Petrově matce 200 tisíc na opravu jejího bytu v paneláku na Jižním Městě, se všechno změnilo. Tehdy to vypadalo jako samozřejmost – rodina si přece pomáhá. Jenže teď jsme byli my ti, kdo potřeboval pomoc.

Petr se mi vyhýbal pohledem. „Mami je to teď těžký. Táta jí nechal jen dluhy a ona…“

„A co my? My jsme snad na tom líp?“

Ten večer jsme spolu skoro nepromluvili. Petr šel spát dřív a já zůstala sedět v kuchyni, s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsme si slibovali, že budeme stát při sobě. Ale teď jsem měla pocit, že stojím sama proti dvěma lidem – svému muži a jeho matce.

Druhý den jsem šla za svou kamarádkou Lenkou. „Jani, ty jsi blázen, že jsi jí vůbec něco půjčila,“ řekla mi bez obalu. „Tchyně jsou všechny stejný. Vezmou si, co můžou, a pak dělají mrtvýho brouka.“

„Ale ona byla vždycky milá…“ bránila jsem ji slabě.

Lenka se ušklíbla: „Jo, dokud něco nepotřebovala.“

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Tchyně mi volala jen tehdy, když potřebovala pohlídat vnoučata nebo pomoct s nákupem. O penězích nikdy nepadlo ani slovo. Když jsem se jednou opatrně zeptala, kdy nám něco vrátí, jen mávla rukou: „Janičko, teď fakt nemůžu. Ale neboj, já na vás nezapomněla.“

Začala jsem být protivná i na děti. Když dcera Anička přišla s tím, že by chtěla jet na školu v přírodě, skoro jsem na ni vyjela: „A kde na to asi vezmeme?“ Viděla jsem v jejích očích zklamání a bylo mi ze sebe zle.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u televize a já už to nevydržela: „Víš co? Zavoláme tvojí mámě spolu. Chci slyšet od ní jasně, kdy nám ty peníze vrátí.“

Petr zbledl. „To nemůžeš… Ona je citlivá…“

„A já nejsem? Nebo naše děti?“

Nakonec souhlasil. Volali jsme jí přes reproduktor. „Mami,“ začal Petr opatrně, „potřebovali bychom vědět, kdy nám vrátíš tu půjčku.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Petře, Jano… já vím, že vám dlužím. Ale teď fakt nemám z čeho. A víš co? Jestli vám to tak vadí, tak už ke mně nechoďte.“

Zavěsila.

Seděli jsme tam jako opaření. Petr měl slzy v očích a já cítila jen prázdnotu.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Petr byl naštvaný na mě i na sebe. Já měla pocit zrady – od něj i od jeho matky. Začala jsem přemýšlet o rozvodu.

Jednou večer jsem slyšela Aničku plakat v pokoji. Sedla jsem si k ní na postel a ona mezi vzlyky řekla: „Mami, proč jste pořád smutní? Je to kvůli babičce?“

Objala jsem ji a rozbrečela se taky.

Nakonec jsem se rozhodla napsat tchyni dopis. Napsala jsem jí všechno – jak nás její dluh ničí, jak se cítím odstrčená a jak mi chybí důvěra v rodině. Odpověď nepřišla.

Petr začal chodit domů později a později. Jednou přišel opilý a vyčetl mi: „Kdybys byla víc jako moje máma, všechno by bylo jednodušší.“

To byla poslední kapka.

Začala jsem hledat podnájem a připravovat děti na změnu. Když jsem to Petrovi oznámila, jen mlčky přikývl.

Odloučení bylo těžké – hlavně kvůli dětem. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Po několika měsících mi přišel dopis od tchyně: „Jano, promiň mi všechno. Vím, že jsem vám ublížila. Peníze ti vrátit nemůžu, ale doufám, že jednou pochopíš proč.“ Bylo v tom víc bolesti než zloby.

Dnes žiju s dětmi sama a snažím se jim být oporou. S Petrem jsme v kontaktu kvůli dětem, ale už nikdy jsme spolu o penězích ani o jeho matce nemluvili.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Stojí rodina opravdu za to, abychom kvůli ní obětovali vlastní štěstí? A co je vlastně větší dluh – ten finanční, nebo ten citový?