Tajemství mezi matkou a dcerou: Cena mlčení

„Mami, prosím tě, hlavně to neříkej Petrovi. On by to nepochopil.“ Lenka šeptala do telefonu tak tiše, že jsem ji sotva slyšela přes šum v uších. Seděla jsem v kuchyni u starého stolu, kde jsem kdysi skládala její školní aktovku, a teď tu počítám každou korunu, kterou mi posílá. Vždycky říká, že je to v pořádku, že mají s Petrem dost, ale já vím, že to není pravda. Petr je pyšný chlap, pracuje jako mistr v továrně na okraji Plzně a nikdy by nedovolil, aby jeho žena posílala peníze své matce.

„Lenko, já už to takhle dál nezvládnu. Každý měsíc mám pocit, že tě okrádám,“ šeptám do telefonu a cítím, jak se mi třesou ruce. „Mami, prosím tě, potřebuju to dělat. Ty jsi mě vždycky podržela, když jsem byla malá. Teď je řada na mně.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět v tichu. V hlavě mi běžely vzpomínky na dobu, kdy byl můj muž ještě naživu. Kdy jsme měli s Lenkou i jejím bratrem Tomášem společné večeře a smáli se nad polévkou. Teď je Tomáš v Brně, volá jen zřídka a o penězích se mnou nikdy nemluví. Lenka je jediná, kdo mi zůstal. Ale za jakou cenu?

Jednou večer přišla Lenka sama. Seděla naproti mně, oči zarudlé od pláče. „Petr si myslí, že utrácím za hlouposti. Kontroluje mi účet. Musela jsem si založit druhý, abych ti mohla posílat peníze.“

„Lenko! To přece nejde! Co když na to přijde?“

„Nevadí mi to. On by to nepochopil. Myslí si, že když jsi sama, máš si vystačit s důchodem. Ale ty víš, jak to je…“

Věděla jsem. Důchod sotva stačí na nájem a léky. Ale ta tíha lži mě dusila víc než prázdná peněženka.

Jednoho dne zazvonil telefon. Byl to Petr.

„Dobrý den, Marie. Neviděla jste Lenku? Nějak se mi poslední dobou vyhýbá.“

Zamrazilo mě. „Ne, Petře, dlouho tu nebyla.“ Lhala jsem mu do ucha a nenáviděla se za to.

Začala jsem být podezřívavá i sama k sobě. Každý zvonek u dveří mě děsil. Co když přijde Petr? Co když se všechno provalí? Začala jsem být nervózní i před Lenkou.

Jednou přišla s velkou modřinou na ruce.

„Co se ti stalo?“

„Nic… zakopla jsem o schody.“ Ale v očích měla strach.

„Lenko… Petr ti něco udělal?“

Zavrtěla hlavou, ale slzy jí tekly po tváři.

„Mami… já už nevím, co mám dělat. On je poslední dobou hrozně nervózní. Pořád mě podezírá…“

Objala jsem ji a poprvé za ty roky jsem měla chuť všechno říct nahlas. Ale bála jsem se.

Začala jsem přemýšlet: Dělám správně? Neprohlubuju tím naše trápení? Možná bych měla Petrovi říct pravdu. Ale co když tím zničím Lence manželství? Co když přijdu o jediného člověka, který mi ještě pomáhá?

Jednou večer jsem seděla u televize a slyšela zprávy o domácím násilí. Najednou mi došlo, že možná nejde jen o peníze. Možná Lenka potřebuje pomoc víc než já.

Druhý den jsem jí zavolala.

„Lenko… jestli potřebuješ odejít od Petra, můžeš být u mě. Peníze už nechci.“

Chvíli bylo ticho.

„Mami… já nevím… bojím se.“

A tak jsme dál žily v našem tichém spiklenectví. Každý měsíc mi přišla platba na účet a já ji přijala s pocitem viny i úlevy zároveň.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Je správné chránit dceru lží? Nebo bych měla všechno říct pravdu – i kdyby to znamenalo rozpad rodiny?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet a chránit blízké, nebo riskovat pravdu?