Mezi dvěma ohni: Když se máma nastěhuje domů

„Jano, už zase jsi zapomněla dát malé čepičku? Vždyť je venku zima!“ slyším za zády hlas své mámy, sotva zavřu dveře od bytu. V ruce držím nákup, v druhé dcerku Aničku, která se mi snaží vytrhnout z náruče. Snažím se nevybuchnout. „Mami, je duben, venku je dvacet stupňů,“ odpovím tiše, ale vím, že to nemá cenu. Máma se na mě podívá tím svým pohledem, který říká: Já vím všechno nejlíp.

Když jsme s Petrem zjistili, že čekáme dítě, byli jsme šťastní. Ale po porodu přišla únava, hádky kvůli maličkostem a pocit, že nic nestíhám. Máma nabídla pomoc – prý abych si odpočinula. „Jen na pár týdnů,“ slíbila. Teď je to už osmý měsíc a já mám pocit, že žiju ve vlastním bytě jako host.

Petr se mění. Dřív vtipkoval, teď je tichý a často odchází do práce dřív a vrací se později. Jednou večer, když máma usne u televize, sedíme spolu v kuchyni. „Jano, já už to takhle dál nedám,“ řekne tiše. „Mám pocit, že tu nemám žádné slovo. Tvoje máma rozhoduje o všem – co budeme jíst, kdy půjdeme ven, jak vychovávat Aničku.“

Cítím vinu i vztek zároveň. „Ale ona nám pomáhá! Já bych to sama nezvládla…“ začnu se bránit.

„Pomáhá? Nebo tě ovládá? Kdy jsi naposledy rozhodla něco sama?“

Mlčím. Vím, že má pravdu. Máma mi bere prostor – nejen v kuchyni nebo obýváku, ale i v hlavě. Každý můj krok komentuje: „Tohle jsem dělala jinak… Za nás by tohle neprošlo…“

Jednoho dne přijdu domů a slyším hádku. Petr zvýší hlas: „Paní Evo, já už toho mám dost! To je náš byt a naše dítě!“ Máma mu odpoví ledovým klidem: „Kdybyste byli schopní se postarat sami, nemusela bych tu být.“

V tu chvíli mi dojde, jak moc jsme všichni unavení. Máma je sama – táta zemřel před třemi lety a ona nemá nikoho jiného než mě. Já jsem rozpolcená mezi loajalitou k ní a láskou k Petrovi. A Anička? Ta cítí napětí a začíná být plačtivá.

Začnu hledat řešení. Navrhnu mámě, že by mohla jet na týden na chatu. „A kdo se o vás postará?“ ptá se ublíženě.

„Mami, musíme si zkusit žít zase sami. Potřebujeme to.“

Máma se urazí. Přestane se mnou mluvit. Petr je napjatý – bojí se další hádky. Já brečím v koupelně a cítím se jako nejhorší dcera na světě.

Jednou večer mě máma překvapí: „Jano, možná má Petr pravdu. Možná jsem tu moc dlouho.“ Její hlas je zlomený. „Ale já mám strach být sama.“

Sedíme spolu na gauči a poprvé za dlouhou dobu mluvíme otevřeně. Vypráví mi o samotě po tátovi, o tom, jak jí chybí smysl života. Uvědomím si, že její kontrola je jen maska strachu.

Petr navrhne kompromis: „Co kdybychom ti pomohli najít nějaký klub seniorů? Nebo nějakou aktivitu?“ Máma váhá, ale nakonec souhlasí.

Začínáme nastavovat hranice – máma chodí na keramiku dvakrát týdně, my máme večery jen pro sebe. Není to dokonalé – občas se pohádáme, občas si popláčeme. Ale učíme se spolu žít jinak.

Někdy si říkám: Je možné být dobrou dcerou i manželkou zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?