Rozhodnutí, které všechno změnilo – Drama jedné české rodiny
„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli to vůbec chci říct nahlas. Všichni u stolu ztichli. Polévka na mém talíři pomalu chladla, ale v místnosti bylo najednou dusno jako v sauně. Můj manžel Petr seděl vedle mě, ruce sevřené v pěst pod stolem, a jeho matka paní Novotná se na mě podívala s ledovým klidem.
„Myslíme to naprosto vážně, Markéto,“ odpověděla a její hlas byl tak pevný, až mě zamrazilo. „Dům na chalupě přepíšeme na Tomáše. Je to nejstarší syn, vždycky byl zodpovědnější.“
Petr se nadechl, ale nic neřekl. Věděla jsem, že v něm vře vztek i smutek. Tomáš, jeho bratr, seděl naproti nám a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jen jeho žena Lucie se samolibě usmívala a pohladila Tomáše po ruce.
Byla jsem vdaná za Petra už osm let a za tu dobu jsem si zvykla na různé rodinné výstřelky Novotných. Ale tohle bylo jiné. Petr strávil celé dětství na chalupě, pomáhal s opravami, jezdil tam i o víkendech, když už Tomáš dávno žil v Praze a o rodinu se nezajímal. A teď mu mají všechno vzít?
„Mami, vždyť Petr tam udělal tolik práce…“ začala jsem opatrně.
„To není tvoje věc,“ přerušil mě Tomáš ostře. „Rodiče rozhodli.“
Petr se konečně ozval: „Takže všechno, co jsem pro tu chalupu udělal, nic neznamená? Vždyť jsem tam byl každý víkend, když jste potřebovali pomoct.“
Tchán si odkašlal a podíval se na něj s unaveným výrazem: „Petře, Tomáš má děti. Potřebuje stabilitu. Ty s Markétou děti nemáte…“
Ta slova mě bodla jako nůž. Všichni věděli, jak moc jsme se snažili o dítě a jak moc nás to stálo sil i slz. Nikdy jsme o tom nemluvili nahlas, ale teď to leželo na stole jako špinavý ubrus.
„Tohle není fér,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi stoupají slzy do očí.
Lucie se uchechtla: „No jo, život není fér.“
V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět kvůli Petrovi. Viděla jsem, jak bojuje sám se sebou – chtěl by křičet, ale místo toho jen mlčel a díval se do stolu.
Večer doma byl tichý. Petr seděl na gauči a díval se do prázdna. Já chodila po bytě sem a tam, přemýšlela jsem, jestli mám něco říct nebo ho nechat být.
„Víš,“ začal nakonec Petr tiše, „já jsem si vždycky myslel, že když budu dělat všechno správně, tak mě budou mít rádi. Ale asi to nestačí.“
Sedla jsem si k němu a objala ho. „Tohle není tvoje chyba.“
„Možná jsme měli být víc jako Tomáš. Méně se starat o ostatní a víc o sebe,“ řekl hořce.
Další dny byly plné napětí. Tchyně mi volala a snažila se mi vysvětlit své rozhodnutí: „Markéto, musíš pochopit, že Tomáš má dvě malé děti. Chalupa je pro ně ideální.“
„A co Petr? On pro vás nic neznamená?“ zeptala jsem se.
„Ale samozřejmě že znamená! Ale život je někdy složitý…“
Složila jsem telefon a cítila bezmoc. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Jana si toho všimla: „Co je s tebou? Vypadáš jako po pohřbu.“
Všechno jsem jí vyklopila. Jana jen zakroutila hlavou: „To je hrozný. Ale víš co? Moje máma udělala něco podobnýho mýmu bráchovi. Taky jsme se kvůli tomu roky nebavili.“
Začala jsem přemýšlet – kolik rodin v Česku řeší podobné věci? Dědictví, nespravedlnost, staré křivdy…
Jednou večer Petr přišel domů později než obvykle. Měl červené oči.
„Byl jsem u chalupy,“ řekl tiše.
„A?“
„Nic. Jen jsem tam seděl na zápraží a vzpomínal na dětství. Asi bych měl být vděčný za ty vzpomínky… ale teď mám pocit, že mi je někdo ukradl.“
Objala jsem ho pevněji než kdy dřív.
O týden později přišla pozvánka na rodinnou oslavu – Tomášovi dceři bude pět let a slaví to právě na chalupě. Petr pozvánku roztrhal ještě dřív, než ji dočetl.
„Tam už nikdy nepojedu,“ řekl rozhodně.
A já nevěděla, co říct. Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Chtěla jsem bojovat za Petra, ale zároveň jsem věděla, že některé věci už zpátky nevezmu.
Začali jsme s Petrem trávit víc času sami spolu – chodili jsme na výlety po okolí, objevovali nová místa. Ale jizva zůstala.
Někdy večer přemýšlím: Udělali jsme něco špatně? Měli jsme bojovat víc? Nebo je lepší nechat minulost být a jít dál? Co byste udělali vy na našem místě?