Dvakrát vdaná, ale nikdy šťastná: Příběh o hledání lásky a sebeúcty

„Proč jsi zase doma tak pozdě, Tomáši?“ vyštěkla jsem, sotva se za ním zabouchly dveře. V kuchyni voněla večeře, kterou už nikdo nejedl. Tomáš si jen povzdechl a bez pohledu na mě si sundal kabát. „Měl jsem poradu, Evo. Víš, že teď v práci nestíhám.“ Jeho hlas byl unavený, ale já v něm slyšela jen lhostejnost. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit prázdnoty a vzteku. Zase jsem nebyla na prvním místě.

Možná bych měla začít od začátku. Jmenuji se Eva Novotná a celý život jsem věřila na pohádky. Jako malá holka jsem si představovala, že jednou přijde princ na bílém koni, který mě bude milovat nade vše a já budu jeho královnou. Moje maminka mi často říkala: „Evičko, hlavně si najdi někoho, kdo tě bude nosit na rukou.“ Jenže maminka sama nikdy šťastná nebyla. Táta ji opustil, když mi bylo osm. Možná proto jsem si tu pohádku tak pevně držela.

Na vysoké škole jsem potkala Petra. Byl to kluk z vedlejší vesnice, tichý, hodný, vždycky připravený pomoct. Všichni říkali, že je to ideální partie. Když mě požádal o ruku, ani jsem neváhala. Svatba byla malá, ale krásná. Jenže už po pár měsících jsem cítila, že něco není v pořádku. Petr byl pořád v práci nebo na zahradě. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, nikdy mi nekoupil květiny jen tak. Čekala jsem gesta, která nikdy nepřišla.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na něj, jak čte noviny. „Petře, myslíš si, že mě máš rád?“ zeptala jsem se tiše. Zvedl oči a jen pokrčil rameny: „No jasně, jinak bych si tě nevzal.“ Ta slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem víc – chtěla jsem být jeho středobodem světa.

Po třech letech jsme zjistili, že nemůžeme mít děti. Bylo to jako rána z čistého nebe. Petr to přijal klidně – prý máme aspoň víc času na sebe. Já ale cítila, že mi něco chybí. Začala jsem být podrážděná, hádavá. Petr se uzavíral do sebe a já měla pocit, že se dusím.

Rozvod přišel tiše, bez velkých scén. Jen jsme jednoho dne seděli naproti sobě u stolu a oba věděli, že už není co zachraňovat. Když odešel z bytu, měla jsem pocit úlevy i viny zároveň.

Roky plynuly a já se snažila najít samu sebe. Chodila jsem do práce v knihovně, večery trávila s kamarádkami nebo u televize. Ale pořád mi něco chybělo – ten pocit výjimečnosti, který jsem si vysnila.

Pak přišel Tomáš. Byl úplně jiný než Petr – ambiciózní, vtipný, galantní. Nosil mi květiny a psal zamilované vzkazy na lednici. Zamilovala jsem se až po uši a věřila, že tentokrát to bude jiné.

Jenže Tomáš měl své vlastní sny a ambice. Pracoval dlouho do noci, často jezdil na služební cesty do Prahy nebo Brna. Když byl doma, byl unavený nebo duchem nepřítomný. Snažila jsem se být tou nejlepší manželkou – vařila jsem jeho oblíbená jídla, starala se o domácnost, čekala na něj s večeří.

Jednoho večera jsem mu vyčetla: „Proč už nejsi jako dřív? Proč už mě neobdivuješ?“ Tomáš se na mě podíval s únavou v očích: „Evo, mám tě rád, ale nemůžu ti pořád dokazovat lásku jako v prvních měsících.“

Zase ta prázdnota. Zase ten pocit nenaplněného očekávání.

S Tomášem jsme také nemohli mít děti – tentokrát už jsem byla smířená s tím, že mateřství mě asi nikdy nepotká. Ale místo abych přijala svůj život takový, jaký je, začala jsem hledat chybu v sobě i v něm.

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Evo, možná čekáš moc. Možná žádný chlap nedokáže naplnit tvoje představy.“ Rozplakala jsem se tehdy jako malá holka.

Dnes je mi třiačtyřicet a sedím sama v kuchyni u stolu s hrnkem studené kávy. Tomáš je zase někde pryč a já přemýšlím nad svým životem. Dvakrát vdaná – pokaždé s nadějí na pohádku – pokaždé s realitou všedních dnů.

Možná je chyba ve mně. Možná jsem nikdy neuměla milovat samu sebe natolik, abych nepotřebovala být středobodem světa někoho jiného.

A tak se ptám: Je možné být šťastná i bez toho, aby vás někdo nosil na rukou? Nebo jsme my ženy odsouzené celý život čekat na pohádku, která nikdy nepřijde?