Deset let bez Tomáše: Ozvěny ztracené lásky

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši? Proč jsi odešel beze slova?“ šeptám do ticha našeho bytu, kde už deset let žiju sama. Všude kolem mě jsou stopy jeho přítomnosti – starý hrnek s odštípnutým ouškem, jeho oblíbený svetr přehozený přes židli, fotografie na poličce, kde se ještě usmíváme jako šťastná rodina. Každé ráno se probouzím s nadějí, že to byl jen zlý sen, že Tomáš se vrátí a všechno bude jako dřív. Ale on nepřichází. A já zůstávám sama se svými otázkami.

Bylo mi třicet pět, když Tomáš zmizel. Byli jsme spolu dvanáct let, měli jsme malou dceru Aničku a žili jsme v paneláku na okraji Brna. Všechno vypadalo normálně – hádali jsme se kvůli hloupostem, smáli se u večerního čaje, plánovali dovolenou na Šumavě. Jenže jednoho dne přišla ta rána. Tomáš odešel do práce a už se nikdy nevrátil. Telefon byl vypnutý, v práci řekli, že dal výpověď. Policie mě vyslechla, ale po pár týdnech pátrání mi jen suše oznámili, že případ odkládají. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

„Mami, kdy se vrátí táta?“ ptala se mě Anička každý večer před spaním. A já jsem jí lhala. „Brzy, zlatíčko. Jen má moc práce.“ Ale sama jsem tomu nevěřila. Sousedky si šeptaly na chodbě, že Tomáš určitě utekl za jinou. Moje matka mi vyčítala: „Měla jsi být víc tolerantní, neměla jsi ho tolik dusit.“ Otec se mnou přestal mluvit úplně – prý jsem ostuda rodiny.

První roky byly nejhorší. Každý den jsem čekala zprávu, dopis, telefonát. Každý zvonek u dveří mě rozklepal. Chodila jsem do práce jako tělo bez duše, starala se o Aničku a večer plakala do polštáře. Přátelé se postupně vytratili – nikdo nevěděl, co říct, jak se chovat k ženě, kterou opustil manžel beze slova vysvětlení.

Jednoho dne jsem našla v Tomášově staré bundě složený papírek. Byla na něm adresa v Praze a ženské jméno: Lucie Novotná. Srdce mi bušilo až v krku. Měla jsem chuť tam jet a všechno si vyříkat. Ale nakonec jsem papírek spálila nad dřezem a rozhodla se žít dál.

Roky plynuly. Anička vyrostla v krásnou a chytrou slečnu, začala chodit na gymnázium a já byla pyšná, že to všechno zvládla i bez otce. Ale nikdy jsme o Tomášovi nemluvily – bylo to naše tiché tabu.

Až dnes ráno někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a za nimi stála postarší žena s unavenýma očima a v ruce držela obálku. „Jste paní Dvořáková?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „Jsem sestra Tomáše… přišla jsem vám něco předat.“

Pozvala jsem ji dál do kuchyně. Seděla naproti mně a třásly se jí ruce. „Tomáš… zemřel před měsícem,“ řekla a podala mi obálku. „Chtěl, abych vám to doručila.“

V obálce byl dopis psaný jeho rukou:

„Milá Jano,

vím, že si nezasloužím tvé odpuštění. Odešel jsem tehdy zbaběle – bál jsem se říct pravdu o tom, co se děje v mé hlavě. Měl jsem dluhy, které jsem tajil, a začal jsem brát prášky na úzkost. Nechtěl jsem tě stáhnout do svého bahna. Lucie byla jen kamarádka z léčebny – pomohla mi přežít nejhorší období.

Každý den jsem myslel na tebe i na Aničku. Omlouvám se za bolest, kterou jsem vám způsobil. Prosím, odpusť mi.

Tomáš“

Dopis mi spadl z ruky a rozplakala jsem se jako malá holka. Všechny ty roky zloby a nenávisti najednou vystřídal smutek a prázdnota.

Když přišla Anička ze školy a viděla mě uplakanou, sedla si ke mně a poprvé za deset let jsme spolu otevřeně mluvily o tátovi. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsme se s Tomášem poznali na studentské koleji v Olomouci, jak jsme spolu jezdili na vandry po republice a jak moc ji měl rád.

„Mami… myslíš, že by nám odpustil?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a poprvé po letech cítila klid.

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale možná je čas odpustit – jemu i sobě.

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil bez vysvětlení? Nebo byste navždy zůstali vězni minulosti?