Probuzení v Motole: Dvacet měsíců mezi životem a smrtí

„Lucie, slyšíš mě? Prosím, vrať se k nám…“ ozýval se tichý, naléhavý hlas mého otce, zatímco jeho prsty jemně přejížděly po strunách staré kytary. Vůně dezinfekce a tlumené světlo nemocničního pokoje v Motole byly mým jediným světem. Byla jsem uvězněná v tichu, kde čas neexistoval. Jen někde hluboko uvnitř mě cosi šeptalo, že tam venku někdo čeká.

Moje poslední vzpomínka před tím, než mě pohltila tma, byla hádka s mámou. Křičela jsem na ni kvůli hlouposti – kvůli tomu, že mi zakázala jet na koncert do Brna. „Nikdy mi nerozumíš!“ práskla jsem dveřmi a vyběhla ven. Pak už jen světla auta, křik a ticho. Dvacet měsíců jsem ležela mezi životem a smrtí, zatímco moje rodina bojovala každý den o moji duši.

Táta nikdy neztratil naději. Každý den seděl u mé postele, hrál na kytaru a zpíval písničky, které jsme spolu poslouchali, když jsem byla malá. „Pamatuješ si tuhle?“ šeptal, i když nevěděl, jestli ho slyším. Máma se mnou mluvila o všedních věcech – o tom, co vařila k obědu, jak se má babička v Plzni nebo jak se naši sousedé hádají kvůli parkování. Bratr Honza mi četl zprávy z mobilu a občas mi pustil nahrávky svých trapných vtipů.

Ale nebylo to vždycky takhle idylické. Máma s tátou se začali hádat. Táta chtěl zkusit všechno – alternativní léčitele, léčbu v Německu, dokonce i nějakou šarlatánku z Moravy. Máma byla skeptická a unavená. „Musíme ji nechat jít,“ šeptala jednou v domnění, že ji neslyším. Ale já slyšela. A právě tehdy jsem poprvé ucítila slzu na své tváři.

Jednou večer přišel táta do pokoje s novou písní. Hrál ji tiše, skoro jako by se bál mě probudit. Ale právě tahle melodie mě vytáhla z temnoty. Najednou jsem ucítila teplo jeho ruky na své dlani a slyšela jeho hlas jasněji než kdy dřív: „Luci, jestli mě slyšíš, dej mi znamení.“ S vypětím všech sil jsem pohnula prstem.

Následoval chaos – sestry běhaly po chodbě, máma plakala a Honza volal babičce. Já ale byla zmatená a slabá. Každý pohyb bolel, každý zvuk byl příliš hlasitý. Musela jsem se znovu učit mluvit, jíst i chodit. Táta mi nosil kytaru do rehabilitační místnosti a učil mě znovu hrát naše oblíbené písničky.

Ale návrat nebyl jednoduchý. Kamarádi se mi mezitím vzdálili – někteří se báli přijít do nemocnice, jiní prostě nevěděli, co říct. Když jsem poprvé otevřela Facebook, zjistila jsem, že svět šel dál beze mě. Moje nejlepší kamarádka Petra už měla novou partu a na Instagramu sdílela fotky z festivalů, na které jsme kdysi chtěly jet spolu.

Doma to taky nebylo růžové. Máma byla pořád nervózní a přehnaně starostlivá. „Nechoď sama ven! Ještě nejsi dost silná!“ křičela na mě, když jsem chtěla jít jen do trafiky pro časopis. Táta se snažil být optimistický, ale viděla jsem mu ve tváři únavu a strach.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku:

„Musíme jí dát víc prostoru! Nemůže žít pořád pod skleněným zvonem!“

„A co když se jí zase něco stane? Já už to znovu nepřežiju!“

Zavřela jsem oči a přála si být zase malá holka, která věří, že rodiče mají odpovědi na všechno.

Začala jsem chodit na psychoterapii k paní doktorce Novotné. Byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že nejsem stejná Lucie jako před nehodou – že mám právo být smutná i naštvaná. Naučila mě říkat mámě „ne“ bez výčitek svědomí.

Jednoho dne jsem vzala tátovu kytaru a napsala vlastní píseň o návratu z temnoty. Zahrála jsem ji rodičům v obýváku. Máma plakala štěstím a táta mě objal tak pevně, až mě zabolely žebra.

Dnes už chodím do školy zpátky – sice s menšími obtížemi, ale zvládám to. S Petrou jsme si po dlouhé době napsaly a pomalu si nacházíme cestu zpět k sobě. S mámou máme pořád spory, ale už si umíme odpustit.

Někdy přemýšlím: Proč právě já? Proč moje rodina musela projít takovou bolestí? Ale možná je důležitější ptát se: Co teď udělám s druhou šancí? Co byste udělali vy na mém místě?