Den, kdy jsem přestala být vítaná: příběh české babičky

„Mami, prosím tě, letos na Honzovy narozeniny nechoď.“ Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co Petr zavěsil telefon. Seděla jsem na staré pohovce v obýváku, ruce se mi třásly a srdce bušilo tak hlasitě, že jsem přes něj neslyšela ani tikot hodin. Vždyť jsem byla vždycky ta, kdo pekl dorty, kdo kupoval dárky a kdo zpíval „Všechno nejlepší“ nejhlasitěji. Jak se to mohlo stát? Jak jsem se stala někým, koho si na rodinné oslavě nepřejí?

Vzpomínám si na první roky po smrti mého manžela Karla. Byla jsem sama, ale Petr s Lenkou a malým Honzíkem mě drželi nad vodou. Každou neděli jsme společně obědvali, smáli se a povídali si o všem možném. Jenže pak se něco změnilo. Lenka začala být odtažitější, Petr unavenější a Honzík… ten rostl a najednou měl jiné zájmy než babiččiny pohádky.

„Mami, chápeš, že Honzík už je velký? Nechce pořád poslouchat tvoje rady,“ řekl mi Petr jednou po večeři. „A Lenka… no, myslí si, že bys měla dát víc prostoru nám.“

Zamrazilo mě. Vždyť já jen chtěla pomoct! Když Lenka onemocněla, vařila jsem jim polévky a starala se o Honzíka. Když Petr přišel o práci, půjčila jsem jim peníze. Nikdy jsem za to nic nechtěla zpátky. Jen být součástí jejich života.

Ale čím víc jsem se snažila být užitečná, tím víc jsem cítila, jak mě odsouvají stranou. Jednou jsem přišla bez ohlášení – chtěla jsem překvapit Honzíka novým puzzle. Lenka mi otevřela dveře jen na škvírku: „Promiň, teď se nám to nehodí.“

Začala jsem si všímat drobností. Pozvánky na rodinné akce chodily později než ostatním. Když jsem volala Honzíkovi k svátku, byl vždycky zaneprázdněný. A když jsem nabídla, že ho vyzvednu ze školy, Petr odmítl: „Máme to už zařízené.“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzpomněla jsem si na své dětství v malém bytě na Žižkově. Moje maminka byla přísná, ale vždycky jsme drželi při sobě. Co jsem udělala špatně? Proč moje vlastní rodina nechce být se mnou?

Telefon zazvonil až příliš hlasitě. Byla to moje sestra Jana.

„Aleno, co je s tebou? Už týden ses neozvala.“

„Jani… Petr mi řekl, abych nechodila na Honzovy narozeniny.“

Chvíli bylo ticho.

„To snad nemyslí vážně! Co jsi mu udělala?“

„Nic… aspoň myslím.“

Jana povzdechla: „Možná bys jim měla dát čas. Víš, jak jsou dneska mladí – všechno chtějí po svém.“

Ale jak dlouho mám čekat? Kolik času je potřeba na to, aby člověk znovu patřil do vlastní rodiny?

Dny plynuly pomalu a každý byl stejný jako ten předchozí. Ráno káva, krátká procházka do parku, nákup v samoobsluze na rohu a pak dlouhé hodiny ticha doma. Občas mi někdo zavolal – většinou Jana nebo sousedka paní Novotná – ale jinak nic.

Na Honzovy narozeniny jsem si koupila malý dortík a zapálila svíčku sama pro sebe. Představovala jsem si, jak sedím u stolu s ostatními, slyším smích a cítím vůni čerstvě upečeného koláče. Ale místo toho jsem byla sama.

Večer mi přišla zpráva od Petra: „Díky za pochopení, mami.“

Pochopení? Co mám chápat? Že už nejsem součástí jejich života? Že láska nestačí?

Další týden jsem potkala Lídu z vedlejšího vchodu. Povídaly jsme si o dětech a vnoučatech.

„Víš, Aleno,“ řekla mi tiše, „já už taky nejsem tak vítaná jako dřív. Dneska je to jiné. Mladí mají svoje životy a my… jsme pro ně spíš připomínkou toho, co bylo.“

Možná má pravdu. Možná jsme pro ně jen stínem minulosti.

Ale přesto… když večer sedím u okna a dívám se na světla města, pořád doufám. Doufám, že jednoho dne zazvoní telefon a já uslyším: „Babičko, chybíš nám.“

Nebo je to jen naivní sen staré ženy?

Řekněte mi – co vlastně znamená rodina? Je možné milovat příliš? A kdy je čas vzdát se naděje?