Mezi povinností a svobodou: Příběh Davida a jeho cesty k sobě
„Davide, prosím tě, nemohl bys nám zase trochu půjčit? Včera nám přišel další nedoplatek za elektřinu,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který jsem znal až příliš dobře. Máma. Vždycky to byla máma, kdo volal, když bylo nejhůř. Seděl jsem v tramvaji číslo 22, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo mi třicet pět a měl jsem pocit, že jsem pořád ten malý kluk, co musí zachraňovat svět dospělých.
„Mami, já už fakt nevím… Sám mám teď problémy v práci. Šéf mi snížil úvazek, víš?“ snažil jsem se vysvětlit, ale vím, že to nemá cenu. Vždycky najde způsob, jak mě přesvědčit. „Davídku, ty jsi náš jediný syn. Táta je nemocný, já už taky nemůžu tolik pracovat. Prosím tě…“
Zavřel jsem oči a představil si svůj účet – pár tisíc do výplaty, nájem za garsonku na Žižkově, splátka na auto, které už dávno není nové. A do toho další rodinný požár.
Když jsem dorazil domů, čekal na mě vzkaz od sestry Jany: „Davide, máma ti volala? Prý zase potřebují peníze. Já už jim nedám ani korunu.“ Jana byla vždycky ta silnější. Uměla říct ne. Já ne.
Večer jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních. Přemýšlel jsem, kde se to ve mně vzalo – ta potřeba pořád všechny zachraňovat. Táta byl kdysi mistr na stavbě, ale po úrazu už nemohl pracovat. Máma dělala prodavačku v Albertu, ale zdraví jí taky nesloužilo. Vždycky jsme žili z ruky do úst. Když jsem začal vydělávat, bylo jasné, že budu pomáhat. Jenže teď už to nebyla pomoc – byla to povinnost.
„Davide, proč jim pořád pomáháš?“ ptala se mě moje přítelkyně Petra, když jsem jí o všem vyprávěl. „Vždyť tě to ničí.“
„Jsou to moji rodiče,“ odpověděl jsem tiše. „Nemůžu je nechat na holičkách.“
Petra se na mě podívala smutně. „A co ty? Kdo pomůže tobě?“
Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. V práci jsem byl podrážděný, doma unavený. S Petrou jsme se hádali čím dál častěji. Jednou večer mi řekla: „Davide, já už takhle dál nemůžu. Buď začneš myslet i na sebe, nebo…“ Nedopověděla.
Začal jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně chci. Chci být dobrý syn? Nebo chci být konečně sám sebou? Proč mám pocit viny pokaždé, když si koupím něco pro sebe?
Jednoho dne mi volala Jana: „Davide, máma je v nemocnici. Měla slabý infarkt.“ Okamžitě jsem běžel do Motola. Máma ležela na posteli bledá a slabá.
„Promiň, mami,“ zašeptal jsem a držel ji za ruku.
„Za co se omlouváš?“ usmála se slabě.
„Že nejsem lepší syn… že ti nedokážu pomoct víc.“
Máma mě pohladila po tváři: „Ty jsi pro nás udělal víc než dost. Ale nesmíš zapomenout žít svůj život.“
Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Když se máma vrátila domů, rozhodl jsem se – tentokrát už opravdu – že musím něco změnit.
Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu – já, Jana i rodiče. „Mami, tati,“ začal jsem nejistě, „já už vám nemůžu pořád posílat peníze. Potřebuju taky myslet na sebe.“
Táta mlčel a díval se do stolu. Máma měla slzy v očích.
„My to chápeme,“ řekla nakonec tiše Jana a stiskla mi ruku pod stolem.
Bylo to těžké rozhodnutí. První týdny byly plné výčitek a ticha v telefonu. Ale postupně jsme si zvykli na nový režim. Rodiče začali víc šetřit, Jana pomáhala s nákupy a já… já jsem poprvé po letech začal žít i pro sebe.
S Petrou jsme si pronajali malý byt na Vinohradech a já začal chodit na kurzy fotografování – něco, o čem jsem vždycky snil.
Někdy mě ještě přepadne pocit viny nebo strach, že selhávám jako syn. Ale pak si vzpomenu na mámina slova: „Nesmíš zapomenout žít svůj život.“
Možná je největší odvaha říct někdy „ne“ i těm, které máme nejradši.
Co myslíte vy? Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo máme právo žít i pro sebe?