„Teď ne, Jitko, dospělí se baví“: Můj život v tichém koutě vlastní rodiny

„Teď ne, Jitko, dospělí se baví.“ Ta věta mi zní v hlavě už od dětství. Seděla jsem na okraji pohovky v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, kolena přitisknutá k bradě, a pozorovala, jak se kolem mě míhají stíny rodičů, tety a strýců. Všichni mluvili nahlas, smáli se, hádali se o politice nebo o tom, kdo má lepší bramborový salát. Když jsem se pokusila něco říct, mamka mě pohladila po vlasech a s úsměvem mě umlčela. „Jitko, zlatíčko, běž si hrát.“

Byla jsem jedináček. Možná proto jsem měla pocit, že musím být ta, která rodinu spojuje. Každé Vánoce jsem psala seznamy dárků pro všechny, aby nikdo nezapomněl na tetičku Alenu nebo dědu Karla. O prázdninách jsem navrhovala společné výlety na Sázavu, i když jsem věděla, že táta bude zase remcat, že je tam moc lidí. Vždycky jsem doufala, že když budu dost užitečná, někdo si mě konečně všimne.

Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem mizela. Když jsem v patnácti přišla domů s pláčem kvůli šikaně ve škole, máma jen mávla rukou: „To jsou jen děti, Jitko. Musíš být silná.“ Táta ani nezvedl oči od novin. A já jsem si poprvé uvědomila, že můj hlas je pro ně jen šum v pozadí.

Jednou v létě jsme seděli na balkoně a poslouchali rádio. Táta s dědou se hádali o politiku – jestli je lepší volit ODS nebo ČSSD. Zkusila jsem říct svůj názor: „Já bych volila Piráty.“ Všichni se rozesmáli. „Jitko, co ty o tom víš? To nejsou věci pro děti.“ Bylo mi sedmnáct.

Po maturitě jsem chtěla jít studovat psychologii do Brna. Máma byla proti: „To je daleko! A co když tě tam někdo okrade? Zůstaň v Praze a najdi si něco pořádného.“ Táta jen dodal: „Psychologie? To je pro blázny.“ Přihlášku jsem nakonec podala tajně. Když mi přišlo potvrzení o přijetí, měla jsem chuť křičet radostí. Ale místo toho jsem seděla u stolu a dívala se na rodiče, jak řeší účet za elektřinu.

„Mami… tati… vzali mě do Brna,“ řekla jsem tiše.

Máma se zarazila. „A co tady? Kdo nám bude pomáhat? Víš přece, že babička už nemůže chodit nakupovat sama.“

„Jitko,“ ozval se táta, „tohle je tvoje rodina. Nejsi ještě dospělá.“

Chtěla jsem jim říct, že právě proto musím odejít. Že už nechci být jen tichým stínem v jejich životě. Ale slova mi uvízla v krku.

První týdny v Brně byly těžké. Byla jsem sama v cizím městě, bez rodiny, která mě sice nikdy neposlouchala, ale byla to pořád moje rodina. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla tramvají pod sebou. Psala jsem domů dlouhé e-maily – o škole, o nových kamarádech, o tom, jak je tu krásně – ale odpovědi byly krátké a věcné: „Děda má novou televizi. Babička byla u doktora.“ Nikdo se nezeptal, jak se mám já.

Jednou večer mi zavolala máma. „Jitko, babička spadla a musí do nemocnice. Potřebujeme tě tu.“

Vrátila jsem se do Prahy na víkend. Všechno bylo jako dřív – doma voněla polévka, táta nadával na počasí a já zase seděla u stolu jako neviditelný host. Když jsem navrhla, že bych mohla babičce pomáhat i na dálku – třeba zařídit pečovatelku – máma jen zavrtěla hlavou: „Ty tomu nerozumíš. Rodina si musí pomáhat sama.“

Večer jsme seděli s mámou v kuchyni.

„Mami… proč mě nikdy neposloucháte?“ zeptala jsem se tiše.

Máma se zarazila. „Co to povídáš? Vždyť jsi naše holčička.“

„Ale já už nejsem dítě,“ zašeptala jsem.

Poprvé v životě jsem viděla mámu nejistou. „My jsme tě chtěli chránit…“

„Ale tím jste mě schovali,“ řekla jsem.

Když jsem se vracela do Brna, cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Začala jsem chodit na terapii a pomalu nacházela svůj hlas – nejdřív ve skupině spolužáků, pak i před cizími lidmi. Naučila jsem se říkat „ne“. Naučila jsem se říkat „já“. Doma to dlouho nechápali. Ale postupně začali poslouchat – možná poprvé v životě.

Nedávno mi máma zavolala: „Jitko… potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“

A já poprvé cítila, že mě slyší.

Kolik z nás žije roky v tichu vlastních rodin? Kolik z nás čeká na chvíli, kdy nás někdo konečně uslyší?