Pomoc! Máma dala všechny úspory bratrovi a já čekám dítě

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem, když jsem vešla do kuchyně a viděla, jak máma podává bratrovi tlustou obálku. Její ruce se třásly, ale v očích měla rozhodnost, kterou jsem u ní už dlouho neviděla. „To jsou všechny tvoje úspory! Co budeš dělat, až ti něco bude chybět?“ ptala jsem se zoufale, ale ona jen mlčky sklopila oči.

Bratr Petr stál u stolu s výrazem provinilého vítězství. „Potřebuju to na rozjezd firmy, Lucko. Máma mi věří,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla pýcha. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Jen před pár hodinami jsem si na testu potvrdila, že čekám dítě. Můj přítel Tomáš byl nadšený, ale oba jsme věděli, že finančně to nebude jednoduché. Doufala jsem, že máma mi pomůže aspoň s částí peněz na kauci za byt nebo na výbavičku. Teď jsem stála v kuchyni, kde voněla káva a kde jsme si vždycky říkali všechno důležité – a měla pocit, že tu pro mě není místo.

„A co já?“ vyhrkla jsem nakonec. „Víš vůbec, že čekám dítě? Že budu potřebovat každou korunu?“ Máma se na mě konečně podívala. „Lucko, Petr je teď v těžké situaci. Víš, jak dlouho hledal práci. Potřebuje nový začátek.“

„A já ne?“ zašeptala jsem. „Já nejsem tvoje dcera? Proč máš vždycky pocit, že on je ten chudák a já to zvládnu sama?“

Petr se na mě zamračil. „To není fér, Lucko. Ty máš Tomáše, on ti pomůže. Já nikoho nemám.“

„To není pravda!“ vykřikla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. „Vždycky jsi byl mámin mazánek! Vždycky jsi dostal všechno první! Já jsem ta, co musí být silná a samostatná! Ale teď už nemůžu! Jsem těhotná a bojím se!“

Máma vstala od stolu a přešla ke mně. Chtěla mě obejmout, ale ucukla jsem. „Lucko, prosím tě…“

„Nech mě být!“ vyjela jsem na ni a vyběhla z bytu ven do deště. Běžela jsem bez deštníku až k zastávce tramvaje a tam se sesunula na lavičku. Lidé kolem mě chodili s deštníky, spěchali domů, ale já tam seděla promočená a třásla se vzteky i zoufalstvím.

Telefon mi vibroval v kapse – Tomáš mi volal. „Lucko, kde jsi? Máš být doma!“

„Nemůžu… Nemůžu domů… Máma dala všechny peníze Petrovi… Já nevím, co mám dělat…“ vzlykala jsem do telefonu.

Tomáš přijel za pár minut autem a objal mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se konečně můžu nadechnout. „To zvládneme,“ šeptal mi do vlasů. „Nenechám tě v tom.“

Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Tomáš pracoval jako řidič autobusu a jeho plat sotva stačil na nájem malého bytu na okraji Prahy. Já dělala prodavačku v drogerii a teď mě čekala mateřská s minimálním příjmem.

Doma jsme seděli u stolu a počítali každou korunu. „Možná bychom mohli požádat o sociální dávky,“ navrhl Tomáš opatrně.

„Nechci být závislá na státu,“ zamumlala jsem tvrdohlavě. „Chtěla jsem jen trochu podpory od mámy…“

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi volala každý večer, ale já jí to nebrala. Petr mi psal zprávy – jednou omluvné, podruhé naštvané. V práci jsem byla jako tělo bez duše a kolegyně si šeptaly za mými zády.

Jednoho večera přišla máma ke mně domů. Stála ve dveřích s taškou koláčů a smutnýma očima. „Lucko, prosím tě… Můžeme si promluvit?“

Sedly jsme si do kuchyně – tentokrát v mém bytě. „Vím, že jsi na mě naštvaná,“ začala tiše. „Ale Petr byl opravdu zoufalý. Měl dluhy… Hrozilo mu exekuce.“

„A co já?“ zopakovala jsem znovu svou otázku.

Máma se rozplakala. „Já vím… Selhala jsem jako matka… Ale ty jsi vždycky byla silná… Věřila jsem ti…“

„Ale teď už nemůžu být silná! Potřebuju tě!“ křičela jsem skrz slzy.

Objaly jsme se a obě plakaly dlouho do noci. Máma slíbila, že mi pomůže aspoň s hlídáním miminka a s tím málem, co jí zbylo z důchodu.

Petr mi později napsal dlouhou omluvnou zprávu – slíbil, že až se mu firma rozjede, vrátí mámě peníze a pomůže i mně.

Nevím, jestli mu můžu věřit. Ale jedno vím jistě: rodina je někdy to nejbolestivější místo na světě – a přesto je to jediné místo, kam se pořád vracíme.

Co byste udělali na mém místě? Odpustili byste mámě? A věřili byste bratrovi?