Když máma poslouchala sousedy víc než mě: Příběh o tichém zoufalství

„Tak co si o nás teď pomyslí?“ vyhrkla máma, sotva jsem vešla do kuchyně s očima plnýma slz. V ruce jsem svírala roztržený batoh a v hlavě mi bušilo: „Proč se mě nikdy nezeptáš, jak mi je?“ Místo toho, aby mě objala, začala hned lamentovat, že sousedka Novotná už určitě všechno ví a že to bude řešit na schůzi v kulturním domě.

Bylo mi tehdy čtrnáct a poprvé jsem sebrala odvahu říct mámě, že mě kluci ze třídy šikanují. Nešlo jen o batoh – házeli mi věci do potoka, smáli se mi kvůli starým botám a jednou mi dokonce zamkli kolo u zábradlí před školou. Doufala jsem, že mě máma obejme, řekne, že to spolu zvládneme, nebo aspoň zavolá třídní učitelce. Ale místo toho jen opakovala: „Musíš být silná. A hlavně – nesmí se to rozkřiknout!“

Tahle věta mě pronásledovala celé dětství. Máma byla vždycky ta, která se zdravila se všemi sousedy na návsi, pekla koláče na hasičský bál a nikdy nevynechala nedělní mši. Ale doma… Doma jsme byly jen my dvě a její strach z toho, co si kdo pomyslí. Táta nás opustil, když mi bylo osm. Prý už nemohl snášet máminy věčné obavy a řeči o tom, jak máme vypadat před lidmi. Od té doby se její posedlost ještě zhoršila.

Jednou večer jsem slyšela mámu telefonovat s paní Vondráčkovou: „No jo, ta naše Anička je taková uzavřená… Ale víte, jak to je v tomhle věku.“ Když položila telefon, přišla za mnou do pokoje a bez jediného slova mi začala rovnat oblečení ve skříni. Mlčela jsem. Věděla jsem, že nemá cenu cokoliv říkat.

Nejhorší bylo, když jsem onemocněla. Dostala jsem zápal plic a musela ležet doma skoro měsíc. Máma odmítla požádat kohokoliv o pomoc – prý by si sousedi mysleli, že jsme neschopné se o sebe postarat. Když jsem jednou zaslechla, jak paní Novotná nabízí mámě, že nám donese polévku, máma odmítla s ledovým úsměvem: „Děkujeme, my si poradíme.“ Pak mi vynadala, že jsem nechala otevřené okno a určitě to někdo viděl.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela hádku z kuchyně. Máma křičela do telefonu: „Když oni nám nepomůžou, tak já taky ne! Ať si paní Králová vyřeší svoje problémy sama.“ Později mi vysvětlila, že paní Králová prosila o pomoc s nákupem pro nemocnou dceru. Máma ale odmítla – prý protože když jsme potřebovaly my něco od sousedů, nikdo nám ruku nepodal. V tu chvíli jsem pochopila, že máma je uvězněná ve světě domněnek a křivd.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla tichá myška, doma neviditelný stín. Jedinou útěchou mi byly knihy a dlouhé procházky po polích za vesnicí. Někdy jsem si představovala, jaké by to bylo mít mámu, která by se mě zeptala: „Aničko, co tě trápí?“ nebo která by mě vzala za ruku a šla se mnou do školy promluvit s učitelem.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a vybuchla: „Mami, proč ti víc záleží na tom, co si myslí sousedi, než na tom, co cítím já?“ Máma zbledla a dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „Já… já nechci, aby se nám někdo smál.“

„Ale mně už se smějí! Každý den! A ty děláš, jako by to neexistovalo!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři. Máma odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře.

Od té chvíle mezi námi vyrostla zeď mlčení. Doma bylo ticho jako v hrobě. Máma chodila do práce, já do školy a večer jsme se míjely jako cizí lidé. Jednou jsem slyšela mámu plakat za zavřenými dveřmi. Chtěla jsem ji obejmout, ale něco ve mně mi to nedovolilo.

Když jsem odmaturovala a odešla studovat do Brna, cítila jsem úlevu i vinu zároveň. Ve velkém městě nikoho nezajímalo, jestli mám staré boty nebo roztrhaný batoh. Poprvé v životě jsem mohla být sama sebou. Ale pokaždé když jsem přijela domů na víkend, cítila jsem tu tíhu – strach z pohledů sousedů i máminy nevyřčené výčitky.

Jednou v létě přijela máma do Brna na návštěvu. Seděly jsme spolu v kavárně na náměstí Svobody a ona najednou řekla: „Víš… možná jsem to s těmi sousedy přeháněla.“ Dívala se na mě s očima plnýma slz. „Ale já už neumím jinak.“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí odpustit, ale ta bolest byla pořád příliš čerstvá.

Dnes je mi třicet a mám vlastní dceru. Snažím se být jiná než moje máma – ptám se jí každý den, jak se má a co ji trápí. Ale někdy v sobě přistihnu ten stejný strach: Co když mě ostatní odsoudí? Co když budu špatná matka?

Možná nikdy úplně neutečeme před tím, co nám rodiče předali. Ale můžeme to aspoň zkusit změnit.

A tak se ptám: Proč je pro tolik lidí v Česku pořád důležitější názor sousedů než štěstí vlastního dítěte? Myslíte si, že se to dá změnit?